deštný prales + anketa

1. března 2011 v 13:45 | Petr
Tropický deštný les, též tropický deštný prales, je zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým podnebím. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700-2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech přední a zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku. V köpenově klasifikaci podnebí jsou oblasti s podnebím tropických deštných lesů označovány Af.
 

Tygr

2. února 2011 v 16:34 | Petr |  Tygr
Tygr je jedna z největších kočkovitých šelem. Tygr žije samotářsky ve svém teritoriu, které si označí. Samec ve svém teritoriu nestrpí druhého samce, ale samice ano.
Samice je březí 14 - 16 týdnu a v doupěti nebo pelechu se rodí 2 - 4 mláďata. Pelech je chráněný, vystlaný měkkým materiálem. Už ve věku půl roku se mláďat se svou matkou vydají na lov, ale osamostatní se až za další 2 - 4 roky.
Tygři se živí jinými zvířaty. Např. prasaty, jeleny, ale nepohrdne ani menšími kočkovitými šelmami. Někdy si slupne hrabavého ptáka, nebo rybu. Vody se nebojí a dokonce ji vyhledává.
Tygři patří mezi ohrožené druhy, protože lidé ničí prostředí, ve kterém žijí a tygři nemají tolik prostoru pro lov. Další nebezpečí představuje nelegální lov tygrů, jenž taky bohužel přispěl k vymírání tygrů.

Tygr ussurijský
Tato krásná kočkovitá šelma je ve volné přírodě velmi vzácná. V zajetí se vyskytuje více těchto tygrů, než ve volné přírodě.
Teritoria, která obývá tygr ussurijský mohou být až 3 000 km2 velká. Obvykle se v nich dělí samec se dvěmi samicemi, ale druhého samce tak nesnese. Teritorium označuje močí. Samice jsou více tolerantnější, než samci.
Doba páření není přesně daná a mohou se tedy pářit po celý rok. Po 95 - 112 dnech březosti rodí samice 2 - 4 mláďata. Až ve dvou týdnech otevřou oči a ve stejné době jim začnou růst zuby. Když jsou jim 2 měsíce, poprvé opustí svůj úkryt. V 5 - 6 měsících je matka bere s sebou na lov. Stále sají mateřské mléko, ale jí už i pevnou stravu. Když jsou mláďata asi rok stará,vydávají se poprvé sami na lov. Matka je s mláďaty až do doby jejich pohlavní dospělosti (tj. 3- 5 let).
Na lovu stráví tygr mnoho času. Jen jeden z deseti pokusů se jim vydaří. Za svou kořistí se plazí. Malá zvířata zabijí prokousnutím hrdla. Větší stáhne k zemi a pak jim překousne šíji. Po usmrcení přesune svou kořist do svého úkrytu, který se nachází nejčastěji u vody. Kořist žere v leže a přidržuje si ji tlapkami. Specializují se na lov velkých kopytníků, ale v případě nouze loví i ryby, žáby, želvy, ptáky, myši, ale nepohrdne ani různými plody.
Vyskytuje se na východě Rusku, nebo v severní Číně. V oblastech, kde žije je většinu roku sníh. Je velmi ohrožený a počet tygrů je odhadován na pouhých 300 jedinců.
Dožívá se asi 15 let. Samci měří 2,7 - 3,8 metru. Samice jsou o něco menší. Aktivní jsou hlavně v noci. Váží 250 - 280 kilogramů a v kohoutku měří 105 - 110 centimetrů.
Jeho drápy jsou zatažitelné. Při běhu a odpočinku zůstávají schované, ale když útočí, drápy vysune.
Jeho uši jsou velice malé. Vidí barevně a v noci 5 x lépe než člověk.
Tygr je velice mohutný a silný. Může také přenášet těžkou kořist, na kterou by bylo potřeba 5 mužů.
Tygr musí denně sníst 9 -10 kg potravy, protože žije v chladném podnebí. Nejvyšší zaznamenaná hmotnost tygra ussurijského byla 384 kg.
V zimě je srst tygra zbarvena žlutavě. Odpovídá tak zasněžené tajze. V létě je červenooranžová.
Jelikož jsou v oblasti, ve které žije nízké teploty (až - 45°C), jeho srst je delší a hustší než u tygrů, kteří žijí v teplých oblastech.
Tygr ussurijský je mnohem větší, než tygr bengálský.

Tygr bengálský
Tyto kočkovitá šelma žije samotářsky a loví většinou v noci. Své teritorium si označuje močí. Drápy si brousí o kůru stromů. Tyto drápance jsou také značky k označování teritoria. Svou kořist si zatahuje do houštin a přikrývá listím. Později se k ní vrací.
Rozmnožuje se na jaře. Po 15 týdnech březosti vystele samice dobře ukryté doupě svými chlupy a narodí se jí 2 - 4 mláďata. Až po 10 dnech začnou vidět. Narodí se s již pruhovaným kožíškem. 8 týdnů pijí mléko a poté je tygřice zvyká na pevnou stravu. Už v 11 měsících mohou mláďata sama lovit větší zvěř.
Loví většinou v noci. Menším zvířatům zlomí vaz a větším prokousne hrdlo.
Tygr dokáže vyvinout velkou rychlost, ale např. zdravý jelen mu unikne. Loví tedy spíše mladá nebo nemocná zvířata. Jeho kořistí se stávají divoká prasata, žáby, myši, ptáci, ale hlavně gaury (divoký skot).
Má rád vodu a rád plave. Na stromy nikdy neleze.
Od hlavy po ocas měří 2,7 - 3,1 metru, v kohoutku 91 centimetrů a samci váží 180 - 260 kilogramů. Dožívají se 15 let.
Při lovu mu velice slouží tesáky. Jeho předek - tygr šavlozubý - měl velice velké tesáky, které mu velice pomáhaly při lovu. Dnešní tygři( nejen bengálští) nemají tesáky tak velké, ale mají je.
Když tygr začne "řvát", jeho hlas je slyšet až 2 kilometry daleko
Soubor:Panthera tigris amoyensis.jpgZDROJ WIKIPEDIA.ORG

Velryba

2. února 2011 v 16:29 | Petr |  velryba
Velryby
Už 10 milionu let předtím, než se na Zemi objevili první lidé, brázdily velryby oceány. Patří k nejstarším, nejinteligentnejším a největším žijícím živočichům. Jsou půvabné elegantní a většina z nich se chová k člověku přátelsky. Je to pozoruhodná skupina savců, tzv. kytovci, přizpůsobených životu ve vodě. Nemají srst, teplotu jim pomáhá udržovat silná vrstva podkožního tuku. Dělí se na 2 skupiny:ozubené a kosticovce. Do první skupiny patří desítky druhu včetně vorvaňů, delfínů i nebezpečných kosatek, které loví v moři všechno živé. Do druhé skupiny patří například plejtvák obrovský. Živí se drobnými a mikroskopickými mořskými živočichy (plankton), které přecedí v ústech mezi kosticemi, tenkými rohovitými plátky. Všechny velryby se musejí pravidelně vynořovat na hladinu, protože jsou savci a dýchají plícemi vzdušný kyslík. Na rozdíl od ryb plavou před údery ocasu seshora dolů a ne ze strany na stranu. Lidé bezohledným bojem tyto majestátné mořské tvory velmi ohrozili.Už 21 druhů velryb, je zapsáno v Červené knize ohrožených živočichů. Dnes je lov velryb zakázán- v naději, že se jejich populace opět rozrostou.


Vorvaň tuponosý
Z mořských savců se do největších hloubek ponořuje vorvaň tuponosý. Potápí se až 1km pod hladinu a přitom vystačí s dechem až na hodinu. Délka 20m z něj tvoří největší ozubenou velrybu. Zuby má mimořádně dlouhé, až 25cm. Vorvani se živí kalmary, sépiemi a rybami, které žijí v hlubinách u dna moře. V minulosti bylo pro tuk, maso a olej z čelní části hlavy zabito tolik vorvaňů, že jsou dnes velmi vzácní. Vorvaň tuponosý má také neobyčejné čelo. Je vyplněno voskovitou a olejovitou látkou (spermacetem), která nadlehčuje hlavu a pomáhá udržovat vorvaňovi vodorovnou polohu.

Největší mozek
Vorvaň tuponosý má největší mozek ze všech živočichů (více než 9kg).

Plejtvák obrovský
Největší živočich všech dob
Plejtvák obrovský je větší a těžší nežli byli dosud všichni známí dinosauři. Je dlouhý 30m a má hmotnost 120t (stejnou jako asi 2000lidí). Dožívá se až 80 roků. Kůže na jeho hrdle má mnoho podélných brázd. Když tato velryba cedí potravu, kůže na krku se mohutně roztahuje.

Mládě plejtváka
Při narození váží 3tuny a je dlouhé 8 metrů. Mléko od matky saje 7 měsíců, potom se začne živit samotné.


Delfíni
Jedny z nejhravějších stvoření na světě jsou právě delfíni. Tito inteligentní živočichové žijí ve stádech v teplých mořích. Skáčí ve vlnách a často doprovázejí lodě.

Delfín skákavý
Je velmi inteligentní, je vůbec ze všech živočichů nejkrotší a člověku nejpřátelštější. Hejna těchto delfínů mohou mít až 1000 přísloušníků.


Sviňuchy
Sviňucha obecná často doprovází lodě a pronásleduje ryby.

Zuby a kostice
Ozubení kytovci, jako je delfín skákavý, mají desítky ostrých zubů na uchopení velké kořisti (ryb). Bezzubé velryby, např. velryba grónská, mají v ústech hřebenovitě uspořádané rohovinné desky (kostice), kterými cedí z vody velké množství drobných mořských živočichů.

Rozmnožování
Asi rok po páření samice rodí - obvykle v teplých mořích, protože mládě má málo podkožního tuku na ochranu před chladem. Většina velkých velryb vychová jednou za 2 roky pouze jedno mládě.

Mateřské mléko
Velryba se musí nad hladinou nadechnout vzduchu již několik minut po narození, jinak by se utopila. Musí se umět i ponořit, aby mohla sát mléko z matčiných bradavek.V prvních dnech se tedy mládě učí sát, vynořovat nad hladinu a dýchat.

Dýchací otvor
Velryby se ponoří a potom stoupají k hladině, aby vydechli teplý vzduch z plic. Když se vydechovaný vzduch mísí s chladným mořským vzduchem, sráží se v něm pára na klapky, a vzniká dojem, jako by tryskal vodní gejzír.

Zvuk velryb
Velryby vydávají celou škálu zvuků (vrzání, sténání i nářek), které se vodou nesou mnoho kilometrů. Každý samec plejtváka dlouhoploutvého vydává svou melodii, která trvá asi tak 35min. Stále si ji opakuje. Delfíni si při hře a shánění potravy mezi sebou povídají.

Migrace
Mnohé velryby tráví zimu v teplých mořích a léto v blízkosti pólů. Při stěhování (migraci) tak musejí překonávat obrovské vzdálenosti. Například samice velryby šedé plave v zimě na jih porodit mláďata k pobřeží Kalifornie. Potom se s mládětem vydá na dlouhou cestu podél pobřeží směrem k Beringovu moři a Severnímu ledovému oceánu.

Echolokace
Kromě zraku a sluchu mají delfíni mají schopnost zaznamenat ve vodě jiné živočichy a překážky pomocí sonaru-zvláštního orgánu v hlavě. Vydávají hlasitý řehtavý a štěkavý zvuk, který, odražený od jiných živočichů a předmětů, zpětně zachytávají. Dokážou tak určit směr, vzdálenost a velikost překážky, od které se zvuk odráží. Tímto způsobem se také navzájem varují před nebezpečím.

Kde žijí velryby
Kromě 5 druhů delfínů žijících v řekách jsou všechny velryby obyvateli moří a oceánů. Některé například kosatka dravá a plejtvák dlouhoploutvý, obývají všechny oceány. Jiné jako narval jednorohý a běluha mořská, žijí jen v arktické polární oblasti.

Uváznutí na mělčině
Některé velryby plavou příliš blízko pobřeží a uváznou na mělčině. Bez vody, která nadlehčuje jejich tělo, a tíhou vlastní hmotností nemohou dýchat a brzy zahynou.
Soubor:Jumping Humpback whale.jpgZDROJ WIKIPEDIA.ORG

 


Žralok

2. února 2011 v 16:12 | Petr |  Žralok
Žraloci jsou běžnými rybami na celém světě ale jejich přítomnost vyvolává strach a vyhání většinu koupajících z vody na plážích všech moří. Naštěstí většina z nich je pro člověka neškodná.
Jejich zvláštností je, že nemají plovací měchýř a normálně by klesli ke dnu, kdyby přestali plavat, proto tyto druhy se musí neustále pohybovat. Žraloci mají až 3000 zubů uspořádaných do šesti až dvaceti řad - jenom první dvě však používají k obživě.
Většina žraloků rodí přímo živá mláďata, někteří z nich jsou vejcoživorodí t.j. že snášejí vajíčka v době klubání mláďat, třetí skupina jsou vejcorodí
a ti kladou již oplodněná vajička..
Žraloci jou velmi citliví na krev a dokážou odhalit jeden díl krve v milionu dílů mořské vody, což je jedna kapka krve ve 115 litrech vody.
Žraloka rozdělujeme v 74 rodech na 12 řádů, kde známe na 370 druhů - jejich velikost dosahuje u dospělých jedinců od 25 cm až do 20 metrů.
Soubor:Schwarzspitzen-Riffhai (Carcharhinus melanopterus).jpgZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Škorpion

2. února 2011 v 16:04 | Petr |  Škorpion
Škorpióni jsou arthropoidi a patří mezi nejstarší arachnidy. Jsou příbuzní pavouků. Nejstarší nalezené fosílie poblíž Silurian rocks jsou staré přes 400 miliónů let. Tj. 200 miliónů let před tím, než se na Zemi objevili dinosauři. Od ostatního hmyzu se liší dvěmi částmi těla místo tří a také tím, že mají osm nohou, místo obvyklých šesti. Charakteristický dlouhý členěný zadeček zakončený v zakřiveném "ocasu" svým bodavým ústrojím a drápy ve tvaru kleští je snadno rozpoznatelným znakem. Obvyklá barva škorpiónů je žlutá, v dospělosti až snědá a tmavě hnědá. Nedospělí škorpióni mohou být průsvitní. Vpředu na hlavě nad očima mají znak ve tvaru trojúhelníku. Ocas mají samečkové delší, než samičky.

Allopalaeophus caledonicus, Siluriánské období, 420 miliónů let stará fosílie

Škorpióni jsou skutečně velkými arachnidy. Délka dospělého kusu může být 1,5 - 21 cm. Některé fosílie škorpiónů jsou však velké až 1 metr! Nejmenším škorpiónem je rod Microtytius waeringi dlouhý 12 mm. Všichni jsou dravci. Jsou notoricky známí díky svému jedu. Všichni škorpióni jsou jedovatí, avšak pouze přibližně 20 druhů na světě má jed s dostatečným množstvím toxických látek k zabití člověka. Někteří škorpióni však svůj jed příliš často nepoužívají a jeho dávky nejsou smrtelné. Pokud byste se stali hmyzem, který hodlá být škorpióní potravou, pak by pro vás byla na 100 % všechna bodnutí smrtelná. Při bodnutí člověka rána velmi bolí, ale nemusí ještě znamenat smrt.

Existuje více než 650 druhů škorpiónů (některé studie uvádí dokonce 1100) a bude jich pravděpodobně ještě mnoho objeveno. Kolem 40 z nich žije ve Spojených státech. Ačkoli se škorpióni obvykle spojují s horkým a suchým prostředím jako jsou pouště, nalézají se také na chladných místech, ve vlhkých lesích nebo pastvinách.

Živí se především malým hmyzem, pavouky, housenkami, červy, případně ostatními škorpióny. Jakmile ukořistí svou kořist, použijí svá velká klepeta k rozdrcení těla a přitáhnou si jimi kořist směrem do úst. Škorpión pozře všechny vnitřnosti a šťávy své kořisti.

Z lékařského hlediska nejvýznamnější druh v USA je Centruroides sculpturatus. Po něm následuje dalších sedm druhů Centruroidů (nalezeni na jihozápadě USA a v Texasu), Isometrus maculatus (viděn v Kalifornii, na Floridě, stejně jako v tropických a subtropických zemích), Diplocentrus spp. (viděn v Kalifornii, Texasu, na Floridě), Vejovis spp. (viděn na jihozápadě USA) a Hadrurus hirsutus (jak říká jeho jméno, velký, ochlupený druh nalezen na jihozápadě USA). Většina škorpiónů není smrtelně jedovatá. V Arizoně, ve státě, kde mají se škorpióny největší zkušenosti, je smrt způsobená škorpiónem skutečně výjimečná. Centrum pro bodnutí škorpiónem na Arizonské Univerzitě v Tucsonu, které zaznamenává přibližně 2600 hovorů ročně popisující bodnutí škorpiónem, neznamenalo za posledních 65 let žádný smrtelný případ.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Papoušek

30. prosince 2010 v 22:21 | Petr |  Papoušek
Popis
Zobák papoušků je neobyčejně silný, dokáží jím překousnout i dráty. Mají vysoký hákovitě zahnutý zobák, jehož horní čelist výrazně přesahuje spodní. Horní čelist není pevně srostlá s lebkou, může se pohybovat nahoru a dolů, spodní čelist se pohybuje i do stran. Jazyk papoušků je velmi pohyblivý, masivní, svalnatý a s chuťovými buňkami, někdy má špičce dokonce jamku, která slouží jako lžička např. k vybíraní semen z lahvovitých plodů, nebo jakýsi kartáček ke sbírání nektaru z květů (loriové)
Zobák je spolu s jazykem všestranně důmyslným nástrojem, uzpůsobeným k louskání semen a pojídání plodů a k přidržování na větvích.
Noha papoušků je samostatným nástrojem. Běhák je krátký, značně otáčivý, dva prsty směřují do předu a dva dozadu (zygodaktylní noha), noha je tak dokonale stavěna ke šplhání po větvích i k uchopení potravy a jejímu podání do zobáku, což je opět v ptačí říši ojedinělé.
Většinou velmi pestré opeření je udržováno v dobrém stavu prachovým pudrem, který se vytváří v pudrotvorném peří. Papoušci mají jen velmi slabě vyvinutou kostrční žlázu, a tak si peří nemastí tukem.
Potrava
Potrava je ve směs rostlinného původu, i když sbírají také hmyz, zvláště v období krmení mláďat.
Rozmnožování
Páry jsou velmi často celoživotní, partneři k sobě vysloveně lnou a s projevy náklonnosti lze u nich pozorovat po celý rok. Ptáci si vzájemně probírají peří, dotýkají se zobáky a krmí se. Mimo dobu hnízdění žijí sociálně a sdružují se do obrovských hejn.
Téměř všichni hnízdí v dutinách stromů a snášejí 2-4 (malé druhy až 8) bílých vajec. Krmivá mláďata se líhnou holá a slepá, rodiče je krmí kaší z volete až do vylétnutí z hnízda a i několik týdnů po tom, co mláďata hnízdo opustí.
Inteligence
Papoušci jsou (vedle některých krkavcovitých) nejinteligentnější ptáci, mají ze všech ptáků nejvíce vyvinutý koncový mozek. Mají schopnost věrně napodobovat nejrůznější zvuky včetně lidských slov, nemluví však s citovým zabarvením. Někteří papoušci dokážou zapískat i celé písně, jiní napodobují hlas zvířat, pláčou, smějí se, kašlou apod. Zvláště nadaní papoušci znají až 200 slov.Papoušek přitom samozřejmě nerozlišuje, co se má učit a co pro něho není vhodné, proto nesmí slyšet ta slova, která nechceme, aby opakoval. Občas komolí dohromady to, co slyší.
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e3/Cacatua_leadbeateri.jpgZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Hiena

30. prosince 2010 v 22:16 | Petr |  Hyena
Hyeny (Hyaeninae) tvoří podčeleď čeledi hyenovití. Jsou to středně velcí masožravci, obývající Afriku a Asii. Hyeny patří mezi kočkotvárné šelmy, jsou tedy příbuzné kočkám a promykám více než psům, kterým se podobají.
Hyeny prosluly jako mrchožrouti, hyena žíhaná a hyena čabraková se živí převážně mršinami. Nejnovější výzkumy dokazují, že hyena skvrnitá je převážně lovec. Délka života činí u hyeny běžně 40 až 50 let.
V některých částech Afriky lidé věřili, že se v noci proměňují v hyeny. Tito "hyenodlaci", kterým se říkalo qora, byli dokonce postaveni mimo zákon a usvědčení qorové se trestali smrtí, otroctvím nebo vyhnanstvím. V přeneseném slova smyslu se jako hyena označuje člověk, který zneužívá lidského neštěstí nebo na něm parazituje.

Soubor:Spotted hyena2.jpgZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Hroch

30. prosince 2010 v 22:13 | Petr |  Hroch
Hroch obojživelný je sudokopytník z čeledi hrochovitých
Hroch má zavalité tělo s velkou hlavou s široce rozevíratelnou tlamou. Má krátké, sloupovité nohy se čtyřmi prsty, krajní dva prsty má dobře vyvinuty a při chůzi došlapuje na všechny prsty. Mezi prsty má krátkou plovací blánu. Protože tráví většinu času ve vodě (zhruba 18 hodin denně) má uzavíratelné ušní boltce a nozdry.Na hrochovi jsou velmi nápadné zuby. Nejvýraznější jsou stále dorůstající špičáky, které s kořeny mohou měřit až 70 cm, při váze 4 kg. Hroší špičáky, na rozdíl od slonoviny nežloutnou, proto se využívaly k výrobě zubních protéz.Hroší kůže je velmi citlivá na sluneční záření, proto vylučuje načervenalý mazlavý sliz, který pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce .Díky červené barvě tohoto slizu se říká, že hroši potí krev. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže extrémní tvrdosti, proto se dříve využívala k broušení diamantů.Hroši jsou vegetariáni, živí se převážně vodními rostlinami, které jsou pro ostatní býložravce nestravitelné. To jim umožňuje speciální konstrukce žaludku, který je rozdělen na tři velké části a jedenáct menších částí, další zvláštností je i na býložravce dlouhé střevo (50 - 60 m). V noci spásají porost na březích, během jedné noci hroch ujde zhruba 10 km a sežere zhruba 40 - 60 kg potravy, což je při jeho váze relativně malé množství. Jeho "zívání" je vypouštění přebytečných plynů vznikajících při trávení rostlinné potravy v žaludku.Přestože se hroch nejraději pohybuje ve vodě zhruba metr hluboké, tak že mu vykukují pouze oči a nozdry a působí nemotorně, dokáže výborně plavat (uplave až 30 km), je schopen se potopit na 5 minut v extrémním případě se může potopit až na deset minut. Na souši se hroch také dovede pohybovat poměrně rychle (až 30 km/h).Velikost se standardně udává do 460 cm, výška v kohoutku pak do 150 cm, váha samce se pohybuje mezi 1500 a 3200 kg, samice váží do 1500 kg, délka ocasu 35 - 50 cm. Hroši se v zajetí dožívají zhruba 45 let, nejstarší známý hroch se dožil 59 let

Soubor:Nilpferd auftauchend 0505012 .jpg ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

pštros

30. prosince 2010 v 22:06 | Petr |  Pštros

Chování

Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5 - 50 jedinců. Ve skupinách vládne přísná hierarchie - dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny, prachové koupele, tok atd. Na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10-40 km. Putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Kvůli ochraně před dravci se pštrosi přidružují k některým býložravcům, jako jsou např. zebry, gazely a antilopy. Udržují s nimi vztahy založené na vzájemné pomoci při hlídání okolí před možným nebezpečím. Pštrosy předurčuje jejich výška a vynikající zrak a sluch do role hlídek, kterým zároveň také neunikne žádná změna v chování býložravců, pokud spatří nebezpečí dříve než oni. Jejich potravou jsou převážně rostliny, jichž musí zkonzumovat velké množství, vzhledem k jejich nízké energetické hodnotě. Pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Jako každý pták, který se živí rostlinnou potravou, i pštros si usnadňuje její rozmělnění v žaludku, který má tři laloky, pomocí polykání kamínků. Denně takto spolyká několik hrstí oblázků a písku. Protože pštros je všežravec, zpestřuje si rostlinnou stravu hmyzem (nejčastěji termity a sarančaty), nepohrdne však ani malými savci (hlodavci), plazi a ptáčaty. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvláště pro mladé jedince je voda nutnou podmínkou k přežití. Pokud nemůže vodu najít, musí se spokojit s tučnými a šťavnatými rostlinami a plody. Pokud je to však jenom trochu možné, vypije pštros denně velké množství vody. Pro koupání pštros ale většinou vodu nepoužívá, využívá spíše prachové koupele, které mu částečně prachem, usazeným v peří, nahrazují maz (pštrosovi chybí kostrční mazové žlázy) chránící jeho peří proti vodě.
V populární mytologii je pštros pověstný skrýváním své hlavy do písku, objeví-li se první známky nebezpečí. Římský spisovatel Plinus starší je známý svým líčením pštrosa ve své knize, ve které popisuje pštrosa a skutečnost, že se snaží skrývat svou hlavu v keři. Nebylo však zaznamenáno žádné pozorování tohoto chování. Obvyklým protiargumentem je to, že druhy, které by se chovaly tímto způsobem, by moc dlouho nepřežily. Mýtus může vyplývat z toho, že pokud jsou pštrosi zdálky pozorováni při krmení, kdy zároveň kvůli trávení polykají písek a kaménky, vypadají, jako by strkali hlavu do písku. Ve skutečnosti když se pštros cítí ohrožen, přitiskne se k zemi a aby ukryl svůj dlouhý krk, položí ho na zem před sebe. Zvláště u samců tak dojde ke skrytí jejich nápadných bílých per na křídlech a chvějící se horký vzduch pak vytvoří dojem, že místo pštrosa se jedná o nejasnou tmavou hroudu. Zejména, pokud je pštros poblíž horizontu, může se zdát, jakoby zázrakem zmizel z pouštní krajiny. V případě, že se hrozba pro pštrosa nachází příliš blízko, pak raději volí útěk, ale umí se také účinně bránit kopy svých silných nohou.
Chování pštrosa je také zmíněno v starozákonní části bible, v řeči Boha k Jobovi (Job 39. 13-18), kde je pštros popsán jako radostně pyšný na svá malá křídla, nedbalý na bezpečnost svého hnízda, pták, který zachází neurvale se svými potomky, neoplývá příliš rozumem, ale při běhu dokáže zahanbit i rychlého koně s jezdcem. Jinde jsou pštrosi zmíněni jako příslovečné příklady špatných rodičů; blíže viz Arabský pštros.
Pštrosi jsou známí, že jí téměř všechno (dietní indiskrétnost), zvláště pak v zajetí, kdy k tomu mají zvýšenou příležitost.
Pštrosi jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot. V mnohých lokalitách, kde žijí, může rozdíl mezi denní a noční teplotou činit až 40°C. Pštros má proto husté a nadýchané peří, které působí jako izolační polštář. Peří, díky zadržovanému vzduchu, znemožňuje přístup slunečních paprsků k tělu ve dne a udržuje tělesnou teplotu v noci. Máváním křídel je také pštros schopen ochlazovat krev v povrchových cévách holých stehen a podobně funguje i chvění kůže na hrdle a horní části pštrosího krku.
Soubor:Ostriches cape point cropped.jpg

Rozmnožování

Pštrosi dosahují pohlavní dospělosti zhruba ve 3 až 4 letech, samice asi o 6 měsíců dříve než samci. U pštrosů dochází k oplodnění vícekrát za život. Doba rozmnožování je závislá na regionu, který jedinci obývají, např. v oblastech savan spadá doba rozmnožování do doby sucha mezi červnem a říjnem, v pouštích Namibii naopak od září do konce února. Normálně žijící hejna pštrosů se v období rozmnožování rozpadají a všichni ptáci, kteří jsou schopni rozmnožování se sdružují podle pohlaví. Po několika dnech se skupiny začínají mísit a začíná tok. Samci se začnou předvádět, vztyčují krky, roztahují křídla a mávají s nimi oběma současně nebo každým zvlášť. Partnera si však vybírají samice a pokud je nějaký samec zaujme, rozevírají před ním křídla, vytahují se do výška a pak před ním močí a kálí. Někdy se také samci mezi sebou pouštějí do předstíraných soubojů. Poté se oba vybraní partneři oddělí od svých skupin. Po společném zobání potravy samec usedne na zem a začne křídly vířit prach a přitom hlasitě křičí. Pokud je samice připravena ke spojení svěsí ocas, křídla a posléze i hlavu a lehne si na zem. Samec si pak na ní obkročme sedne a začíná páření.
Pokud je více samic, může se samec v dalším kole odpářit i s dalšími samicemi, ale o jejich výběru rozhoduje dominantní partnerka. Období od páření do snůšky vajec trvá přibližně 35 - 45 dnů.
V době hnízdění si pštrosí rodina vymezuje nevelké území o poloměru 50 - 800 m (podle otevřenosti terénu), které ochraňuje do stáří mláďat 3 - 4 dnů. Ochrana území spočívá v jejím křiku, výhružném držení těla a mávání křídly. Za tímto územím se rozprostírá tzv. zóna vlivu, která závisí na vlivu (tj. dosahu hlasu) daného samce a již není hájena. Hnízdní teritorium a zóna vlivu dohromady tvoří superteritorium pštrosí skupiny. Pštrosí hnízdo má na starosti samec, který vybírá jeho polohu a tak ho také vytváří. Hnízdo je většinou umístěno v nějaké prohlubni, ve které samec hrabáním nohama a posléze vsedě vrtěním celého těla vytvoří mělký dolík o průměru zhruba 3 m a hloubce 30 - 60 cm. Po dokončení hnízda v něm samec zůstává sedět a dominantní partnerka začne vedle hnízda snášet vejce, které si samec zobákem navalí pod sebe. Snášení se děje každý druhý den, nejčastěji večer, a pokud má pštros více samic, snáší tyto společně bez žádného zjevného nepřátelství. Rozdíl je pouze v počtu snesených vajec. Zatímco dominantní samice jich snese maximálně 8, ostatní samice snesou kolem 3 - 4 vajec. Obvyklá snůška obnáší zpravidla 20 vajec a spadá do října až listopadu, ale může se prodloužit až do února. V takovém případě mohou být i snůšky dvě.
Pštrosí vejce je největší z vajec všech žijících ptáků, i když vzhledem k velikosti pštrosu je naopak jedním z nejmenších. Má hmotnost 750 - 1600 gramů (může tedy vážit až jako 30 slepičích vajec) a obvyklé rozměry 16x13 cm. Vejce mají bílou až krémově lesklou, silnou a velmi tvrdou skořápku. Po snesení vajec jsou obvykle všechny samice kromě dominantní z teritoria vyhnány. Uprostřed hnízda jsou umístěna vejce od dominantní samice, zatímco vejce od ostatních samic jsou po okraji hnízda. Protože pštros dokáže svým tělem maximálně zakrýt asi 20 vajec, jsou ostatní vejce nechráněná, navíc při útoku na hnízdo si predátoři většinou vybírají vejce na kraji a tím pádem jsou vejce dominantní samice ve větším bezpečí. Hlavním nebezpečím pro hnízdo jsou lvi, šakali, hyeny a supi mrchožraví. Zatímco lvi, a hyeny především loví mláďata, supy dokážou údery kamene drženém ve svém zobáku rozbít i silnou skořápku vejce. Šakali zase používají metodu spouštění vajec z okraje hnízda a jeho rozbití nárazem. Podle F. a E. Sauerových dokonce i antilopa přímorožec šavlorohý občas nepohrdne pštrosími vejci. Neupřesňují sice jakým způsobem přímorožec skořápky rozbíjí, ale můžeme předpokládat, že se tak děje údery nohou. Inkubace začíná teprve tehdy až jsou všechna vejce snesena, aby se všechna mláďata vylíhla ve stejnou dobu a mohla hnízdo opustit společně. Sezení na vejcích trvá přibližně 39 - 42 dní a střídají se v něm samec v noci a samice ve dne, kdy její nenápadné zbarvení zaručuje větší pravděpodobnost, že hnízdo nebude objeveno. Přesto se odhaduje, že se úspěšně podaří vysedět pouze asi 10% všech násad.
Kuře pštrosa dvouprstého
Přestože mají mláďata na konci zobáčku zvláštní rohovitý výrůstek, který později zmizí, trvá jim až dva dny úsilí, než se z vejce vyprostí. Po vylíhnutí se ozývají slabým křikem a po oschnutí ihned začínají zobat malé kamínky a přiměřeně velkou rostlinnou a živočišnou potravu. Jejich zbarvení je jiné než rodičů - jejich peří je pruhované, kropenaté a nevýrazně zbarvené, aby se při nebezpečí mohla přitisknout k zemi a stát se téměř neviditelnými. Postupně se, s tím jak rostou, odvažují pod dohledem rodičů stále dále od hnízda. Při jejich ochraně se rodiče často uchylují ke lsti, kdy se snaží odlákat predátora od ptáčat předstíráním zranění. Mladí pštrosi se velmi rychle osamostatňují, výšky dospělých dosahují v 18-ti měsících a pohlavně dospívají ve 3 - 4 letech. Přesto většinou první rok života tráví ve společnosti svých rodičů. Pokud dojde k druhé snůšce vajec a mláďata jsou rodiči odehnána (po 2 - 3 týdnech), pak se sdružují po desítkách nebo dokonce po stovkách do skupin, které jsou adoptovány dospělými ptáky, kteří v daném roce rodinu nezaložili. Takovým skupinám se pak říká superrodiny, ale ani ty nevydrží dlouho a po několika týdnech jsou mladí definitivně ponecháni sami sobě. Ve skupinách, které si pak založí se potulují až do dosažení pohlavní dospělosti. Té však dosahuje jen asi 15% vylíhlých mláďat.
Délka života pštrose je v přírodě v průměru 30 let, v zajetí se však může dožít až 70 roků.

Pštrosi a lidé

Již ve starém Egyptě byla pštrosí pera vyhledávána a stala se symbolem spravedlnosti, nejspíš proto, že na rozdíl od per jiných ptáků jsou po obou stranách centrální osy (ostnu) stejně široká. Bohyně Matt, která dohlížela na vážení lidských duší, byla zobrazována s pštrosími pery na hlavě. A samozřejmě i vějíře a plácačky na mouchy vysokých hodnostářů a faraonů byly zhotoveny z těchto per. Pštrosí pera sloužila v průběhu historie lidstva i ke zdobení válečné výstroje, od čel egyptských koní přes helmy středověkých rytířů až po známé klobouky mušketýrů.
Od začátku 17. století se pera pštrosů stala módní záležitostí a krášlila účesy dam z vyšší společnosti. Jejich největší obliba kulminovala v 19. století. Vzhledem k tomu, že stav pštrosů počal již v 18. století povážlivě klesat, bylo v polovině 19. století zahájeno zakládání pštrosích farem. První farma byla založena roku 1838 v údolí Little Karroo v jižní části Kapské provincie. Farmy rychle přibývaly - v roce 1875 bylo na farmách chováno 2159 pštrosů, zato v roce 1914 již 110.000 pštrosů. Kolem roku 1910 vyvážela Jihoafrická Republika ročně 370.000 kg pštrosího peří a postupně začaly vznikat farmy i v Severní Africe, v USA a v Evropě. Po první světové válce se však změnila móda, chov pštrosů zkolaboval a byl obnoven ve větším rozsahu až po roce 1970. V současnosti se pštrosi chovají nejen pro peří, ale i pro kůži, maso nebo vejce, ne však již na farmách o takovém množství ptáků jako dříve.
Pštros zapřažený do kočáru
Největší farmy se v současnosti nachází v místě jejich vzniku (Little Karroo), kde v sedmdesátých letech bylo chováno na 40.000 pštrosů. Nejžádanějšími pštrosími pery jsou černá samčí pera a poté i bílá, která se dají barvit. Pera se začínají sbírat krátce po pelichání pštrosů, kdy ještě nejsou příliš poškozena, a jejich sběr trvá po celých 9 měsíců. Používají se pera mladých 3-12 letých pštrosů a pera se jim nevytrhávají, ale stříhají, což je zcela bezbolestné. Chov pštrosů nevyžaduje žádné zvláštní klimatické podmínky, setkáváme s pštrosími farmami např. i ve Švédsku. Pštrosům postačuje teplota mezi 10-30° C a díky tomu se pštrosími farmami setkáváme po celém světě, i když největší množství těchto ptáků je stále chováno v Jihoafrické republice. Výhodou chovu pštrosů je také to, že mají nejmenší poměr množství krmiva ku hmotnostnímu přírůstku (na 3,5 kg krmiva přírůstek 1 kg živé váhy) ze všech chovaných zvířat na světě, čímž jsou pro farmáře atraktivní (dobytek má tento poměr např. až 6:1). Pštrosi jsou v současnosti především pěstováni pro kůži. Tvrdí se, že pštrosi mají nejsilnější komerčně využitelnou kůži. Pštrosí maso je chuťově podobné libovému masu hovězímu a má nízký obsah tuků na druhou stranu má vysoký obsah vápníku, bílkovin a železa.
Pštrosi jsou dost velcí pro menší lidi, aby na nich mohli jezdit; při jízdě se jezdec přitom drží pštrosa za jeho křídla. Pštrosi byli trénováni v některých oblastech severní Afriky a Arábie podobně jako závodní koně. Pštrosí závody byly v USA kritizovány organizací Animal rights, nicméně je jen malá pravděpodobnost, že se budou dále rozšiřovat vzhledem k nesnadnému sedlání těchto zvířat (a pštrosi jsou navíc nechvalně známí svou popudlivou náladou).
Pro tradiční obyvatele Afriky, jako jsou například Křováci, je pštros běžnou lovnou zvěří. Pštros je loven pomocí luku a kromě masa se využívají i jeho vejce, ze kterých se dělají omelety, zatímco půlky skořápek se využívají na misky a celá skořápka s jediným otvorem má použití jako nádoba na vodu. Rozbité skořápky slouží jako šperky a celá vejce jsou vzácnými pohřebními dary. Mladí Masajové zase loví pštrosi kvůli perům, kterými si zdobí hlavu na slavnostním obřadu Eunoto, kde se z nich zasvěcením stávají válečníci kmene.
V Austrálii, Spojených státech a Velké Británii jsou pštrosi klasifikováni jako nebezpečná zvířata. V těchto zemích již bylo zaznamenáno několik incidentů, kdy lidé byli pštrosi napadeni a zabiti. Velcí samci mohou být velmi teritoriální a agresivní a mohou zaútočit pomocí mocných kopů svých silných nohou. Jejich nohy jsou dost silné na to, aby rozpáraly jakékoli větší zvíře.
V současné době (rok 2006) v České republice chovají pštrosy dvouprsté tyto velké zoologické zahrady: Praha-Trója, Brno-Bystrc, Ostrava, Plzeň, Dvůr Králové, Hodonín, Lešná-Zlín.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Kukačka

30. prosince 2010 v 22:00 | Petr |  Kukačka
Kukačka obecná
l
Středně velký pták s dlouhým ocasem. Samec je šedý, na břiše má příčné proužkování. Samice je naspodu hnědá, někdy červenohnědá s příčně pruhovaným břichem. Mláďata jsou svrchu rezavě bíle šupinatá. Vylíhnuté mládě je zprvu holé, tmavě fialové s oranžově červenou dutinou úst. V letu se podobá menšímu dravci, údery křídel jsou však plošší. Žije v lesích všech typů, v parcích i na loukách se skupinami stromů. Hnízdní parazit. Jednotlivé populace kukaček jsou přizpůsobené jednotlivým druhům druhům hmyzožravých pěvců, jimž samice vkládá do hnízd 15 až 20 vajec. Doba sezení je krátká 12 až 13 dní, pěstouni krmí mládě 21 až 23 dnů a ještě 3 týdny je přikrmují. Je tažná, živí se hmyzem.
O kukačce je známo, že nežije s jedním samečkem v trvalejším páru, ale že navazuje během jara jen kratičké známosti s několika samečky. Asi je to proto, že na nějaké delší námluvy a vztahy nemá dost času. Ona totiž musí hodiny a hodiny vysedávat, číhat, špehovat drobné ptáky, aby do jejich hnízda mohla později vložit své vajíčko.
Kukačka obecná (v hnízdě)
Kukačka obecná (v hnízdě)
Autor: Jiří Formánek
Když přijde její čas ke snášení vajíček, ozve se zvláštním hlasem, kukání zcela nepodobným. Je to takové bublání, na které okamžitě reagují samci kukaček z nejširšího okolí, sletí se k samici a pak se rozpoutá nesmírně zajímavý děj. Samci kukají o překot, do toho se ozývá zvláštní chechtot těch samců a pochopitelně i to bublání samice.
Hlasu samice vysílaného z magnetofonu se dá s úspěchem použít k přilákání samců a jejich odchytu za účelem kroužkování. Účastnil jsem se takového odchytu a je to skutečně vzrušující podívaná. Samci naletují do místa, odkud se hlas samice ozývá, a přitom se mohou chytit do předem nastražené sítě. Říkám mohou, ne každý samec se chytí, protože i přes značnou vášeň nejsou slepí. Naopak jsou značně obezřetní, a tak odchyt ne vždycky skončí úspěšně.
Jak vznikaly nahrávkyZákladní údaje
Zvukový záznam hlasu samce, volajícího v dlouhé ustálené řadě kukání, je velmi jednoduchý. Velkým problémem je však pořídit nahrávku anomálních zvuků obsahujících různé formy koktání. Nezbývá než trpělivě nahrávat z úkrytu na vhodném místě. Nalezení takového místa může trvat i dlouhé hodiny a nemusí se každým rokem povést. Z dlouhého záznamu pak můžeme vybrat jen několik sekund požadovaného signálu. Když z vybraných zvuků sestavíme souvislý zvukový záznam, jsme někdy i jako autoři nahrávky překvapeni neobvyklými hlasy kukaček. Do řady kukání zařazují kukačky jen zblízka slyšitelné zvuky podobné divokému chechtání. Mezi náhodně nahrané zvuky patří jistě i hlas samice. Je to krátká řada zpočátku vyrážených stoupajících a hned klesajících tónů, znějících jako "bibibibibi".Kukačka obecná (Cuculus canorus). Velikosti štíhlé hrdličky. Některé kukačky jsou zbarveny šedě, jiné rezavohnědě. Za letu je nápadný dlouhý ocas, malá štíhlá hlava a úzká zašpičatělá křídla. Vyskytuje se v lesích a hájích, zalétá však také do jiných prostředí. Potrava je výhradně živočišná, požírá i chlupaté housenky. Samice podkládá vajíčka do hnízd drobných pěvců (nejčastěji červenky obecné, dále rehlka zahradního, konipasa bílého, ťuhýka obecného a mnoha dalších). Ze zimovišť v rovníkové a jižní Africe přilétá v dubnu. Odlet starých kukaček začíná na začátku srpna, mladí ptáci odlétají až v září.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Kam dál