Listopad 2010

Žirafa

22. listopadu 2010 v 14:01 | Petr |  Žirafa
Charakteristika:
Žirafa je nejvyšším suchozemským savcem. Pro její tělo je typický dozadu svažující se hřbet, dlouhé štíhlé nohy, dlouhý krk tvořený 7 obratli a vzorovaná kůže. Žirafa se dále vyznačuje poměrně malou hlavou, na níž jsou kromě velkých očí a uší nejnápadnější krátké růžky pokryté osrstěnou kůží (3 nebo 5). Jde o výrůstky kostí temenních a kosti čelní, které se nevyměňují a zůstávají po celý život. Nosí je obě pohlaví. Protáhlý čenich žirafovitých zakončují velké pysky, které s nezvykle dlouhým jazykem slouží ke spásaní výhonků a listí stromů. Žaludek je čtyřdílný a slepé střevo je vyvinuto. Žirafa je mimochodník.

Prostředí a stanoviště:
Buš a stromová savana s akáciovými porosty.

Způsob obživy:
Potrava je velmi pestrá. Hlavní složkou jsou listy, výhonky a větvičky stromů a vyšších keřů, byliny a plody. Dovedou ovšem také spásat trávu.

Způsob života - sociální struktura:
V přírodě žijí žirafy v menších skupinách (nejčastěji 2 - 10 jedinců) vedených nejsilnějším samcem. Jsou aktivní ve dne i v noci; většinu dne tráví hledáním potravy. Starší mláďata se často sdružují do dočasných skupinek (školek), na které dohlíží jedna nebo dvě samice z okolí.

Rozmnožování:
Mladé žirafy pohlavně dospívají ve 3 - 4 letech. K páření a porodům dochází v průběhu celého roku. Délka březosti je 14 - 16 měsíců. Samice rodí ve stoje nejčastěji 1 mládě, které váží při narození zhruba 50 kg a měří 180 cm. Mateřské mléko saje asi 10 měsíců.

Ochrana druhu:
- V obrovském rozšíření vědci rozeznávají celkem 9 poddruhů žirafy. Žirafa Rothschildova patří k největším a nejvzácnějším.
- Ještě v 3. tisíciletí před naším letopočtem se žirafy vyskytovaly i na území dnešního Egypta. Přibližně od 6. století našeho letopočtu, kdy byly vyhubeny v Maroku, se ale vyskytují pouze na jih od Sahary. Domorodí obyvatelé je lovili pro maso, které je i přes svou tuhost celkem chutné, a také pro kůži, jež používali na výrobu obydlí. Evropští osadníci z žirafí kůže vyráběli postroje pro koně.
- I když se areál rozšíření vinou člověka neustále zmenšuje, žirafa je jeden z mála velkých afrických savců, který není bezprostředně ohrožen vyhubením. Výjimkou jsou pouze některé poddruhy.
V současné době je žirafa Rothschildova zařazena v Evropském záchovném programu (EEP).

Zajímavosti:
- Stejně jako naprostá většina savců má i žirafa pouze 7 krčních obratlů, které mohou dosahovat délky až 40 cm.
- Ohebný šedomodrý jazyk dorůstá velikosti až 45 cm. Žirafa jej používá především k trhání listů.
- Žirafy patří mezi zvířata s nejkratší dobou spánku. Dospělá zvířata spí denně v průměru pouhých 20 minut.
- Srdce pumpující krev do až tři metry vzdáleného mozku dosahuje obřích rozměrů. Měří 60 cm, váží až 11 kg a jeho stěny jsou silné až 7,5 cm.
- V případě nebezpečí jsou žirafy schopny běžet rychlostí až 56km/h.
- I přes všeobecně zavedený názor, že jsou němé, vydávají žirafy celou škálu zvuků. Od chrčení, pískání až po mečení u mláďat.
- Tukové zásoby si žirafy ukládají v oblasti krku, přičemž tuk má podobnou funkci jako velbloudů.
- Latinské pojmenování camelopardalis vzniklo z jména camelopardus, kterým Římané nazvali žirafu dovezenou Juliem Cesarem do Říma r. 46 př. n. l.. Mysleli si totiž, že žirafa je křížencem velblouda (camelus) a levharta (leopardus).
- Při ustanovování hierarchie ve skupině dochází mezi samci k zvláštním ritualizovaným bojům. Soupeři stojí bok po boku, strkají a bouchají se hlavami a narážejí do sebe svými krky.
Žirafa ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Sklípkan

22. listopadu 2010 v 13:59 | Petr |  Sklípkan

Sklípkani

V posledních letech se sklípkani stávají stále častěji chovanými domácími zvířátky. i přesto, že si je mnoho lidí oškliví, jsou to tvorové nesmírně zajímaví, často i s velice atraktivním zbarvením.

Pokud se rozhodnete pro chov sklípkana, doporučujeme pro začátek některý klidný zemní druh, například rodu Brachypelma nebo Grammstola.
Cítí-li se sklípkan ohrožen, může kromě útěku použít pro svoji obranu kousnutí, jeho účinek je podobný vosímu bodnutí, na které může být některý člověk citlivý. To se týká většiny druhů pocházejících z amerického kontinentu, asijští a především afričtí sklípkani disponují jedem podstatně účinnějším.

Dalším způsobem obrany, ovšem pouze amerických druhů, je uvolňování žahavých chloupků z povrchu zadečku. Na to je třeba pamatovat při jakékoliv manipulaci. Nejlepší je, necháte-li svému miláčkovi co nejvíce klidu, tak bude spokojenější.

V naší prodejně vám můžeme nabídnout kolem 20 - 30 druhů sklípkanů. Pořídit u nás můžete například:

zemní druhy:
Brachypelma albopilosum, auratum, boehmei, emilia, smithi, vagans, ruhnaui, klaasi
Acanthoscurria geniculata, Aphonopelma seemanni
Nhandu chromatus, Lasiodora parahibana
Grammostola rosea, grossa, aureostriata
Haplopelma schmidti, Hysterocrates hercules
Chilocosmia arndsti, Chilobrachys sp. "bicolor"

stromové druhy:
Avicularia versicolor
Psalmopoeus irminia, cambridgei
Chcete-li si svého pavouka vychoat od mláděte, postačí vám zpočátku jen plastová krabička s vrstvou substrátu, který je třeba udržovat zčásti vlhký. Jako potrava poslouží hmyz, například cvrčci nebo larva potemníka moučného, a to jednou až dvakrát za čtrnáct dnů. Pokud je však pavouk před nebo v období "svlékání kůže", potravu nepřijímá.

Většině druhů vyhovuje pokojová teplota, přibližně mezi 22 - 26 stupni. Máte-li už většího sklípkana, poskytněte mu terárium o rozměrech 20x20x20 cm - velikost závisí na druhu. Na dno lze použít substrát lignocel nebo rašelinu. Z korkové kůry, kamenů a kořenů můžete vytvořit úkryt. Nesmí chybět mlá, nejlépe keramická miska na vodu.

Větší sklípkany je třeba krmit méně, třeba jen jednou za měsíc, o to déle se z nich budete těšit. Samičky některých druhů se dožívají totiž až dvaceti let.
Brachypelma auratum
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Slimák

22. listopadu 2010 v 13:56 | Petr |  Slimák

Slimák

Slimák (lat. Limax) žije u nás v četných druzích, z nichž nejznámější jest [Slimák] největší (Limax maximus), je asi 15 cm dlouhý, 2 cm široký, různě zbarvený; vyskytuje se v lesích, na lukách, ve sklepích, v pařeništích, ve sklenících, podobně jako [Slimák] popelavý (L. cinereus), odrůda předešlého. Jest žlutošedý až černý. Podobně žije [Slimák] pestrý (L. variegatus čiflavus) . Jest jasně žlutý, síťovaný, až 12 cm dlouhý. Hojně se vyskytuje [Slimák] hladký (Agriolimax laevis), jest asi 4 cm dlouhý, hnědošedý až černošedý, s boky světlejšími. Nejškodlivější je [Slimák] polní (A. agrestis) . Je 3-6 cm dlouhý, 6-10 mm široký, jednobarevný, různých odstínů od šedobílé až do hnědé, nejčastěji šedivý, někdy mramorovaný. - [Slimák]-ci vylučují velké množství bílého slizu, obsahujícího hojně vápna. Slizem bývá půda pokryta někdy tak, že se leskne perleťovitě. [Slimák]-ci se množí po celé léto vajíčky, která jsou kulatá, asi 2 mm velká, žlutavá nebo bezbarvá, lesklá. Jsou kladena v hromádkách do země, pod kameny, pod kůru a na pod. vlhká místa. Celkem vyklade [Slimák] 100-500 vajíček, která mohou přezimovati. Z vajíček se po 2-3 týdnech líhne mládě, které v 6 týdnech dospívá. Za rok je několik pokolení. [Slimák] jest obojetníkem a žije několik let. - [Slimák]-ci se živí rostlinami i houbami a potravou živočišnou, na př. mšicemi. Jsou velice žraví a značně škodí. Vylézají hlavně v noci a za podmračných dnů. Suchým půdám se vyhýbají. Je-li sucho, slézají se v půdě v klubka po několika kusech. Nejvíce škodí z jara a na podzim, kdy jest vlhko. - Na malých plochách se sbírají [Slimák]-ci v noci při ostrém světle a usmrcují se v silném roztoku kuchyňské soli, nebo se chytají pod dřevěné desky, rohožky, vlhké pytle, velké listy a pod., které se kladou na cestičky mezi záhony, pod něž se dají různá lakadla, obzvláště odpadky z ovoce. V pařeništích a ve sklenících se [Slimák]-ci chytají do vykladených hlávek salátu, do vyhloubených dyní, pomerančů, jichž vnitřní stěny se natrou arsenovými nebo muritovými mazy, které jsou oslazeny kvasící ovocnou šťávou. Zničí se pak vařící vodou anebo se dají drůbeži. Ve sklepích, po př. i jinde lze vychytati [Slimák]-y do hrnců s hladkými stěnami s malým množstvím piva. Rostliny na záhonech nebo ve skleníku se postřikují proti [Slimák]-ům večer nebo časně z rána 1-2% tabákovým výtažkem nebo arsenovými přípravky. Půda pod rostlinami se posype dvakrát po sobě asi po 1/2 hodině pozdě v noci na sucho hašeným žíravým vápnem nebo ohnicovým kainitem anebo neolejovaným dusíkatým vápnem. To se provádí i na polích. Aby slimáci neškodili semenům, namáčí se semena do odvaru česneku nebo ze sturaše zápašného (Asa foetida). Kmeny ovocných stromů se opatří lepovými pásy. Přirození nepřátelé [Slimák]-ů či hubařů jsou žáby, hlavně kuňky a ropuchy, které se mají do zahrad a skleníků vysazovat. [Slimák]-y se živí i krtek, rejsci, ježek, myši, špaček, koroptev, bažant, sluky, čejky, racek, div. holubi, havranovití, mandelíci, četní brouci, hlavně střevlíci, drapčíci, larvy páteříků, světlušek, larvy kuklic a j. Okraje pozemků vyčištěných od [Slimák]-ů se chrání buďto příkopky, v nichž jsou na dně hoblovačky, napuštěné žíravinami, nebo se nasype pás kolem pozemku žíravými hnojivy nebo práškovitou skalicí zelenou, popelem a pod. Zamořené pozemky možno postřikovati též v noci dvakrát po sobě 30%ním roztokem skalice zelené. E. Baudyš.




slabší povahy pozor!!!

ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Zebra

22. listopadu 2010 v 13:54 | Petr |  Zebra
Zebra kvaga je poddruh zebry vyhubený v 19. století. Od příbuzných zeber se lišila především zbarvením - typické pruhy měla jen na hlavě a krku, téměř bílé nohy a na trupu hnědou srst.

Původ jména

Jméno kvaga je psáno různě podle konkrétního jazyka. Jde o přepis výrazu, jímž zebru označovali hotentotsky mluvící domorodci. Údajně napodobuje hlas zebry. Písmeno g uprostřed se má správně vyslovovat jako ch.

Příčiny vyhynutí

Ještě na počátku 19. století žila kvaga ve velikých stádech na horním toku řeky Orange v jižní Africe. Jihoafričtí Búrové hlásící se ke křesťanství je však začali vybíjet po tisících a ani Evropané nezůstali pozadu. Například H. Lichteinstein, který roku 1804 doprovázel s celým vojskem guvernéra po jižní Africe, zapsal do svého deníku: Dnes jich bylo složeno víc, než mohla naše početná společnost zkonzumovat. Vybíjení postupovalo tak rychle, že zoologové ani nestačili zareagovat a vytvořit v zajetí chovná stáda. V roce 1878 byla zastřelena poslední kvaga ve volné přírodě. Kusy chované v různých ZOO byly většinou staré a neschopné rozmnožování, a tak poslední zvíře svého druhu pošlo 12. srpna 1883 v amsterdamské zoologické zahradě.

Jediné, co se po kvagách zachovalo do dnešních dnů, jsou tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek. Patří mezi nejvzácnější exponáty muzejí.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Tchoř

21. listopadu 2010 v 19:13 | Petr |  Tchoř

Tchoř:


Výskyt: Jeho původní domovinou jsou stepi a lesostepi vnitrozemí Eurasie od jihovýchodní Evropy po severní Indii, Čínu a Mongolsko. Relativně nedávno se začal šířit dále na západ (snad v důsledku rozsáhlého odlesňování) a dosáhl až severozápadních Čech, odkud jednotlivě proniká do sousedního Saska.
Popis: Velikostí a postavou se podobá tchoři tmavému, má však zcela odlišné zbarvení. Většinu těla kryje světlá srst pískově žluté, žlutohnědé nebo i šedavé barvy, zatímco nohy, hruď a podélný pruh na břiše jsou tmavé až černé. Také ocas je ze dvou posledních třetin černý a naopak při kořeni světlý. Na rozdíl od tchoře tmavého je kresba hlavy málo výrazná. V přírodě se mohou vyskytnout i různě zbarvení přirození kříženci obou druhů tchořů. Starší názvy: tchoř světlý, tchoř plavý.
Způsob života: V zásadě se neliší od tchoře tmavého. Jeho pravým životním prostředím je tzv. kulturní step, kterou tvoří pole s remízky, křovinatými mezemi, zarostlými roklemi či opuštěnými lomy. Horským oblastem a souvislým lesům (zvláště jehličnatým) se vyhýbá. Skrývá se nejčastěji v norách syslů, křečků a králíků, jinde ve skalách, v kořenech stromů nebo i v budovách. Vlastní nory si hrabe málo - jsou mělké, krátké a jednoduše stavěné s vchodem o průměru asi 10-12 cm. Zda jsou obývány poznáme podle čerstvých výhrabků zeminy, trusu, zbytků potravy a nepříjemného zápachu. Stejně jako tchoř tmavý loví hlavně za tmy, ale při nedostatku potravy nebo výchově mláďat shání potravu i ve dne. Tvoří ji ze tří čtvrtin polní hlodavci, které pronásleduje na povrchu i v norách (sysly a křečky přepadá i v době zimního spánku), občas loví také ježky, drobné ptactvo, žáby, hmyz, ještěrky a hady. Denní spotřeba asi 150 g potravy představuje 10-15 hrabošů. Doba říje začíná záhy zjara a bývá doprovázena mnoha hlasovými projevy. Ve vrhu bývá obvykle 3-6 (8-10) mláďat, která při porodu váží 6-7 g. Koncem 2. týdne života se jim prořezávají první zuby, prohlédnou asi 30. den života a kojena jsou 1,5 měsíce. Avšak už po 3 týdnech vysávají krev z přineseného úlovku. Na zajištění obživy mláďat se podílí i samec. Dospívají ve stáří necelých 10 měsíců. Výměna srsti probíhá 2x ročně a kožešina je považována za méně hodnotnou než u tchoře tmavého. Přesné počty úlovků známé nejsou, neboť v mysliveckých statistikách se oba druhy nerozlišují. Zvláště chráněný (ohrožený) druh. Od roku 2002 hájený druh zvěře.


ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

tuleň

21. listopadu 2010 v 19:11 | Petr |  Tuleň

Tuleni

(Phocidae, Phocina), čel. ploutvonožců (v. t.) na vodu nejlépe přizpůsobených, krátkého krku a bez boltcův. Zadní nohy nesou jako přední drápy, jsou však stále nazad obráceny, k veslování způsobilé a nemohou pošinuty býti pod trup. Pohyb na suchu děje se hupkováním pomocí předních okončin. V čas rozmnožování [Tuleni] shromažďují se ve velikých houfech, jakož se vůbec vyznamenávají družností a velikou láskou k mláďatům, jichž má samice obyčejně jedno, nikdy více nežli dvě. Mláďata matka s počátku učí plovati a první týdny nechce se těmto do vody. Později vydrží tuleň pod vodou 8-25 minut; ponořen shání svou potravu, hlavně ryby, raky a měkkýše. Hlas [Tuleni]-ňů jsou zvuky jako štěkání, u mladých křiku dětí podobný, nikdy nepodobá se řvaní lachtanův. [Tuleni] zastoupeni jsou as 16-17 formami, druhy neb spíše jen odrůdami hlavně na severní polokouli poblíž břehů mírného a studeného pásma. Počátkem zimy stěhují se k jihu, prchajíce před troucími se krami ledovými, mezi nimiž mnoho jich bývá utlučeno. Mimo člověka padne mnoho [Tuleni]-ňů za obět medvědům ledním a kosatkám. Člověk ubíjí jich nesmyslně mnoho pro tuk a kůži. Pro Eskimáky a jiné seveřany jsou [Tuleni] životní otázkou, poskytujíce jim nejen potravu, ale i materiál na lodi a sáně, oděv a lovecké náčiní. Eskimáci loví [Tuleni]-ně ve svých lodicích z koží urobených harpunou neb číhají na ně u otvorů v ledu. Ve Skandinavii lécejí na ně osidla, ubíjejí je kyji, ručnicemi, u Nového Foundlandu a na Jan Mayen i parníky na ně vypravují. Tuleň obecný (Phoca vitulina), mořský pes, má délky 1,5-1,8 m, barvy jest žlutošedé s temnějšími skvrnami, mění se však v kresbě i barvě. Hlavu má zakulacenou, ovální, tlamu krátkou a tupou. Zubů 34, podle vzorce 3/21/15/5. Obývá severní Atlantský i Tichý okeán až daleko do Ledového moře. Povahy jest mírné, v končinách, kde poznal člověka, jest velmi opatrný, v zajetí však snadno se spřátelí se svým hlídačem, slyší na jméno jim dané, vyšplhají se na zavolání na sucho, naučí se i pro pána svého ryby chytati, z ruky hlídačovy ryby přijímati atd. S [Tuleni]-něm obecným jest blízce příbuzný i tuleň sibiřský (Ph. sibirica), žijící ve sladké vodě Bajkalského jezera, i tuleň kaspický (Ph. caspica) z moře Kaspického, jen slabě slaného. Značnější velikosti jest tuleň šedý (Halichoerus [v. t.] grypus). Jiný evropský druh [Tuleni]-ňů bahoň, bahon (Monachus albiventer) obývá Středozemní a Černé moře, Atlantský okeán až po Kanárské ostrovy. Bývá 2,4 m dlouhý, má jen 32 zubů. Velmi snadno krotne, v Anglii vystavovali jej jako »mluvící rybu«. Moři arktickému náležejí tuleň draslavý a grónský (Ph. hispida a groenlandica), jakož i největší tuleň vousatý (Ph. barbata). Zvláštní čepicovitou naduřeninou na hlavě vyznamenává se čepcol hřebenitý (Cystophora cristata), dosahující až 3 m délky. Statečný tento druh postaví se i člověku a lov jest tím obtížnější pro Eskimáky, že proti raně kyjem chrání [Tuleni]-ně tohoto čepicovitá naduřenina na hlavě. Všechny [Tuleni]-ně délkou předčí rypouš sloní (Macrorhinus elephantinus), maje až 5 m. U samce prodlužuje se nos ve zvláštní chobot až 40 cm dlouhý, jenž, je-li zvíře podrážděno, může býti prodloužen až dvojnásob. Dnes rypouš rozšířen jest po jižních končinách okeánů, na sev. polokouli stálým pronásledováním zmizel úplně.


tulen
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

veverka

21. listopadu 2010 v 19:03 | Petr |  Veverka
Veverka obecná

Český název : Veverka obecná
Latinský název : Sciurus vulgaris
Třída : savci
Řád : hlodavci
Čeleď : veverkovití
Popis : Veverka obecná je snad nejznámější zvíře naší přírody. Dlouhý, huňatý ocas a boltce opatřené chvostky, jakož i jedinečná obratnost při šplhání a prolézání korunami stromů, to jsou vlastnosti, které veverku nejlépe charakterizují. Zbarvení je velmi variabilní. U západoevropských druhů převládá rezavé, ve vysokých polohách a východních Karpatech šedé a černé zbarvení. Délku těla má 195 - 290 mm, délka ocasu 140 až 240 mm, hmotnost 230 - 500 g.
Je to typické stromové zvíře. V korunách stromů blízko kmene si veverky stavějí kulovitá hnízda ze suchých větviček, trávy, lýka a zvířecí srtsti, případně využíjí dutin stromů. Používají je k úkrytu i odchovu mláďat. Rozmnožování probíhá od února do srpna a po 38 dnech březosti vrhá samice 3 až 7 mláďat, která jsou holá a nevidomá. Prohlédnou teprve po čtyřech týdnech a asi po 2 měsících se osamostatňují. Během jednoho roku odchová samice 2 až 3 pokolení.
Veverka je převážně býložravec. Potravu mění podle ročního období. Na podzim se živí zejména plody a semeny, na jaře okusuje pupeny a ohryzává stromovou kůru. Ráda požírá i houby. Je li během roku málo semen a plodů, požírá veverka i ptačí násady a někdy i ptačí mláďata. V letech, kdy se urodí hojnost šišek, živí se veverky jen semeny smrků. Stejně jako šišku si veverka dovede obratně poradit i s lískovými oříšky. Rychle jimi otáčí, spodními hlodavými zuby do nich vyhryže otvor a pak oříšky rozlouskne. Lískové oříšky veverkám tak chutnají, že se na podzim stahují do míst, kde rostou lísky.
Výskyt : Veverka může žít jedině tam, kde jsou stromy. Obývá vysokokmenné porosty mírného pásu Euroasie, celou lesnatou část Evropy od nejzazšího severu až po Středozemní moře. Čím dále k východu, tím bývají veverky šedší. Není žádnou zvláštností, žijí-li pospolu v lese veverky dvou barevných typů. Často se také stává, že v jednom vrhu jsou veverčata různě zbarvená. S jistotou je však možno tvrdit, že v nížinách se vyskytují spíše veverky rezavé, kdežto v horách veverky tmavé
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Dikobraz

21. listopadu 2010 v 17:53 | Petr |  Dikobrazi
Dikobraz (Hystrix) je rodové jméno několika větších hlodavců. Jsou to pomalu pohybující se zvířata, na ochranu před predátory se u nich srst na hřbetě a na ocasu přeměnila v tuhé, duté bodliny. Pod dlouhými tenkými bodlinami se nachází ještě druhá řada kratších a tlustších ostnů. Není pravda, že by dikobraz dokázal své bodliny vystřelovat, ostny se ale mohou uvolnit a zůstat zapíchnuté v kůži útočníka.
Dikobrazi žijí pouze ve starém světě, v Africe, jižní a jihovýchodní Asii a také ve Středozemí. V Evropě se můžeme s dikobrazy setkat na Apeninském poloostrově a na Sicílii, na Balkáně zřejmě vyhynuli.
Jsou to býložravci, živí se ovocem, kořínky a hlízami. Bývají aktivní převážně v noci, ve dne spí ve vyhrabaných norách. Jsou-li vyrušeni, naježí bodliny a začnou chřestit dutými ocasními ostny. Když ani to vetřelce neodežene, otočí se k němu zády a pokouší se ho nabodnout. Protože zvláště spodní, kratší bodliny se snadno uvolňují, může dikobraz způsobit i těžká zranění.
Udává se, že se pohybují rychlostí asi 3,2 km/h
Soubor:Hystrix.leucura.jpgZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Želva

20. listopadu 2010 v 16:32 | Petr |  Želva

Péče o želvy

Zazimování
Počátkem podzimu želvy přijímají stále méně potravy. Když nepřijmou potravu několik dní za sebou, je to pro nás znamení, abychom je přestali krmit. Podle počasí, obvykle však počátkem října, je přemístíme z venku do místnosti, kde je ještě několikrát vykoupeme ve vlažné vodě, čímž jim pomůžeme při vyprazdňování trávicí soustavy. Potom je koncem října zazimujeme.
Optimální teplota pro přezimování želv by měla být od +4 do +7 st.Celsia; nemá klesnout pod 0 st.Celsia, ani vystoupit nad 10 st.Celsia.
Suchozemské želvy zazimujeme tak, že je uložíme v dřevěných bedničkách do sklepa (ne však příliš vlhkého). Rozměry bedniček závisí na velikosti a poštu želv. Zvenku na bedničku připevníme husté pletivo, které chrání želvy před případnými hlodavci. Na dno dáme tenčí vrstvu písku, na kterou přimáčkneme vrstvu suchého listí. Na tuto vrstvu uložíme želvy a zasypeme je volně listím až po okraj bedničky. Horní část bedničky pak zakryjeme hustým pletivem, které po okrajích zatížíme. Místo listí je možné použít slámu, seno, mech apod.
Želvy můžeme zazimovat i na dně vestavěných potravinových skříní v panelových bytech. Zvířata uložíme jednotlivě do papírových krabic vystlaných hadrem. Želvy zasypeme natrhaným měkkým papírem a ve víku krabice uděláme otvory.
Suchozemské želvy můžeme uložit k zimnímu spánku i ve volné přírodě do malého domečku. Jeho základem je jáma hluboká 80 cm, široká 80 cm a dlouhá 120 cm. Dno ušlapeme a stěny zarovnáme. Asi 20 cm od okraje základové jámy postavíme 40 cm vysokou zídku z kamení, cihel nebo ze dřeva. Na jedné straně ponecháme otvor široký asi 50 cm, který slouží jako vchod do domečku pro želvy v letním období. Na zídku položíme snímatelnou dřevěnou stříšku krytou dehtovým papírem, rákosem, popřípadě šindelem. Do jámy vložíme drátěný koš, který chrání želvy před hlodavci. Na dně udusáme 20 cm tlustou vrstvu suché slámy, na tuto vrstvu položíme želvy a volně je zasypeme slámou až po okraj koše. Na horní stranu koše položíme pletivo, které po celém obvodu koše připevníme drátem. Podlahu domečku vyplníme prkny, vchod uzavřeme a celý prostor domečku naplníme suchým listím. Nakonec nasadíme střechu. Na jaře želvy po probuzení vykoupeme ve vlažné vodě a podáváme jim dostatek zelené potravy.
Vodní želvy zimujeme v menší nádobě nejlépe v chladném sklepě, kde je teplota mezi 5 - 8st.C. Pokud želvu zimujeme v místnosti, je dobré s tím počítat a pokud možno ji nebudit hlukem nebo nadměrným množstvím světla. Vodu jim pokud možno neměnit. Želvy po celou dobu téměř vůbec nepřijímají jídlo (záleží již na konkrétním kusu), snižují svou tělesnou teplotu. Je potřeba mít takové množství vody, aby želvě netrčel nad hladinu krunýř, a přitom aby se mohla pohodlně nadýchnout. Evropské a některé severoamerické sladkovodní želvy chované v jezírkách mohou na jejich dně i přezimovat. S poklesem teplot vodní želvy postupně přestávají přijímat potravu a uchýlí se na dno jezírka. Během zimy jezírko pravidelně kontrolujeme. Do tlustého ledu vysekáváme otvory,aby se voda mohla okysličovat. Při delších otepleních a následujících prudkých poklesech teplot je třeba pečlivě sledovat, aby probuzené želvy nezamrzly v ledu.
Takto přezimujeme jen zdatné a zdravé jedince vodních želv. Nemocné nebo slabší želvy je třeba na podzim přemístit do akvaterárií. Po tuhých a dlouhých zimách se některé vodní želvy mohou probudit oslabené nebo vyčerpané. Rovněž takové jedince je třeba přemístit na určitou dobu do akvaterárií, kde se jejich zdravotní stav upraví vydatným krmením a teplem.
Aby se některé tropické druhy vodních želv rozmnožovaly, doporučujeme jim vytvořit podmínky pro krátký letní spánek.
Odchov mláďat
Tak jako ve volné přírodě i v zajetí se suchozemské a vodní želvy páří a kladou vajíčka.
Samice suchozemských želv obvykle zahrabávají vajíčka nakladená v letních výbězích do písčité půdy. Ve vnitřních teráriích, kde nemají možnost vajíčka zahrabat, kladou je volně na dno terária.
Samice vodních želv chované v bazéncích kladou vajíčka na souši a rovněž je zahrabávají do země.
Samice vodních želv v akvateráriích, i když mají k dispozici souš, kladou velmi často vajíčka do vody. Podle údajů literatury se z vajíček nakladených do vody údajně nikdy nemohou vylíhnout mláďata. Na základě vlastních zkušeností však můžeme toto tvrzení vyvrátit. Při všech snáškách kladla samice želvy bahenní (Emys orbicularis) velce do vody. Vajíčka z jedné snášky zůstavala ve vodě dokonce téměř 48 hodin. Přesto přibližně 90% proběhl úplný embryonální vývoj a rovněž líhnutí bylo úspěšné.
Ošetřování želv
Zejména u vodních druhů se na hřbetní části krunýře zachytávají řasy a jiné drobné nečistoty. Rovněž suchozemským želvám se znečušťují končetiny a krunýř. V obou případech ztrácí jejich zbarvení na intenzitě.
Suchozemské želvy - pravidelná koupel s případným natíráním krunýře jedlým olejem, koupat pouze v letní dny.
Vodní želvy - krunýř je možné čistit měkkým zubním kartáčkem. Až na krunýře kožnatek, ty čistíme pouze jemně houbou.
Kožnatka indická (Lissemys punctata)ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Ryby

19. listopadu 2010 v 19:17 | Petr |  Ryby

ryby

Pisces - třída vodních obratlovců. Dosahují velikostí od 1 cm (nejmenší obratlovci vůbec) do 10 m. Tělo je většinou vřetenovité, kryté kostěnými šupinami, které mohou druhotně vymizet. Končetinami jsou ploutve, a to párové (prsní a břišní) a nepárové (hřbetní, řitní a ocasní). Ploutve mohou být tvarově a funkčně modifikovány; některé mohou vymizet nebo naopak mohou být zmnoženy. Kostra je většinou kostěná; funkci chordy většinou přebírá páteř, složená z obratlů. Kromě jiných smyslů mají vyvinutý i smysl proudový, často ve formě kanálků postranní čáry. Dýchají žábrami, které nasedají přímo na žaberní oblouky a jsou zevně překryty skřelemi. Starobylé skupiny mají kromě žaber párové plíce, u kostnatých ryb přeměněné v nepárový plynový měchýř. Ten slouží jako hydrostatický orgán; u řady druhů však druhotně nefunguje. Srdce má jednu komoru a jednu předsíň. Ryby se rozmnožují většinou vajíčky, zvanými jikry; méně často jsou živorodé. Oplození je většinou vnější. Ryby se většinou o nakladená vajíčka nestarají; u některých druhů je známa péče o potomstvo. Řada druhů podniká dlouhé migrační cesty, a to jak v mořích, tak z moří do sladkých vod nebo naopak. Ryby zahrnují asi 24000 druhů, v ČR žije 72 druhů. Systematicky se dělí na mnoho žijících a několik vymřelých řádů. Ryby mají velký hospodářský význam pro výživu lidstva i jako zdroj surovin. Četné druhy ryb se chovají v rybnících a v akváriích.
sumec_velky02.jpg
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Orel

19. listopadu 2010 v 19:15 | Petr |  Orel

Výskyt

Najdeme ho v severní Africe. Nejčastěji ve hornatých oblastech.

Fyzický popis

Je to jeden z největších orlů. Zbarvení těla je převážně tmavohnědé.Zobák je tmavý. Pařáty, ozobí a duhovka jsou žluté. Má široká a dlouhá křídla. Samice je větší než samec. Mladí ptáci mají bílý ocas a velkou bílou skvrnu na spodní straně křídel.

Chování

Rád plachtí a využívá k tomu teplých vzdušných proudů.

Potrava a lov

Orel skalní loví savce, ptáky i plazy a nepohrne ani mršinou. Sokolníci lovili s tímto orlem i lišky a vlky. Krouží ve výšce a vyhlíží kořist. Někdy se téměř střemhlavým letem přiblíží těsně nad zem a jindy se snáší klouzavým letem a obvykle na zemi chytá kořist do pařátů. Menší kořist zabíjí zobákem.

Rozmnožování

Hnízdo, které může mít v průměru i přes 2 metry, si staví v době hnízdění na skalnatých výběžcích. Používají několik let stejné hnízdo, které jen přistavují a opravují. Oba rodiče sedí na 2 špinavě bílých skvrnitých vejcích 40-45 dnů. Mláďata krmí 10-12 týdnů. Rodiče trhají potravu mláďatům na malé kousky.

Ohrožení a ochrana

Běžný druh.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Nosorožec

19. listopadu 2010 v 19:15 | Petr |  Nosorožec
NOSOROŽCI
V Africe a v Asii dnes sice ještě najdeme pět druhů nosorožců, avšak počet jejich zástupců nepřesahuje pouhých několik tisíc. A přitom vůbec nejde o vymírání vývojově zastaralé linie živočichů, nedostatečně přizpůsobených podnebí, rostlinstvu nebo nástrahám života ve volné přírodě. Nebýt člověka, dařilo by se nosorožcům v jejich přirozeném prostředí skvěle. Člověku a jeho stále dokonalejším zbraním se však nejsou schopni ubránit a zdá se, že jejich vyhynutí je už prakticky nevyhnutelná.
MINULOST NOSOROŽCŮ
V období třetihor, přibližně před 40 miliony lety, se tělesné rozměry zvířat čeledi nosorožcovitých a jim blízkých skupin zvětšily a v některých případech nabyly forem vskutku nebývalých. Některá se podobala koním a nohy měla opatřena třemi prsty. Jiná zase vypadala jako protáhlé válce na čtyřech malých nožkách a postavou připomínala hrochy. Bezpochyby to byla zvířata obojživelná. Byli mezi nimi i živočichové s prapodivnými kly, které jim dodávaly hrůzostrašného vzezření. Asijský Indicotherium (dříve nazývaný Baluchitherium), který vyhynul přibližně před 10 miliony lety, byl vůbec největší samec, jaký kdy existoval. Toto zvíře, vysoké v kohoutku 5 až 6 metrů, se mohlo díky dlouhému krku pohodlně pást na listí rostoucím až 8 metrů vysoko. Muselo vážit kolem 30 tun.Dnešní nosorožci se objevili na počátku čtvrtohorního období (před 2 miliony lety). Výjimkou je nosorožec sumatranský, velmi blízký jedné formě, která existovala už v třetihorách. Byl to nosorožec srstnatý ze zaledněných stepí Evropy a Asie, objevující se na jeskynních kresbách z pravěku, kdy vyhynul. Ostatní žijící nosorožci jsou potomky linie, z níž pocházejí dva druhy asijské a dva africké. Tito potomci asijských a afrických větví prošli na sobě nezávislým vývojem na kontinentech, které nyní obývají.Ještě v osmdesátých letech se z těch druhů nejběžněji vyskytoval nosorožec dlouhorohý, nazývaný též nosorožec černý. Dnes však je v důsledku intenzivního lovu vážně ohrožen. Naštěstí se v posledních letech podle přijatých opatření stavy nosorožců v dobře střežených afrických rezervacích pozvolna zvyšují.
JE ROH AFRODISIAKUM?
Páření nosorožců může trvat až hodinu a během dne se několikrát opakuje. Taková vitalita a možná i sugestivní tvar rohu nejspíš přispěly poměrně nedávno ke vzniku představy, že roh působí jako účinné afrodisiakum, látka podporující pohlavní aktivitu. Přitom se rozborem mnoha odebraných vzorků doposud nikomu nepodařilo potvrdit nic víc, než že obsahuje rohovinu, látku běžně se vyskytující v našich nehtech a vlasech.
Nedávný výzkum potvrdil, že roh nosorožce nejenže nemá žádnou mimořádnou vlastnost, ale že požití rohového prášku může být dokonce příčinou infekčního onemocnění zvaného anthrax.
PŘIROZENÉ PROSTŘEDÍ A EKOLOGIE
Postupné ubývání míst výskytu nosorožce dvourohého v Africe nemá obdoby a lze je označit za katastrofální. Kromě několika málo dočasných výjimek se sním setkáváme už jenom v hlídaných, tj. zcela uzavřených rezervacích. Škody napáchané v osmdesátých letech jsou názorným příkladem naprosté neúčinnosti opatření přijatých na ochranu tohoto zvířete. Nosorožec dvourohý původně zřejmě obýval rozsáhlé africké končiny od Guiney na západ až po Somálsko na východě a odtud v oblouku kolem hustě zalesněných horských masivů na území Zairu až k mysu Dobré naděje. Šíření jeho populací severním směrem bránil nejspíš Sahel, pás stepí a savan na jižním okraji Sahary
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Netopýr

19. listopadu 2010 v 19:14 | Petr |  Netopýr

Netopýři

Netopýři z hlediska systematického patří do samostatného řádu letouni - Chiroptera. Jsou to jediní aktivně létající savci. Do řádu Chiroptera patří jak kaloni (Megachiroptera), tak i podřád netopýři (Mikrochiroptera), jehož zástupci se vyskytují na území České republiky. Naše netopýry lze ještě rozdělit do dvou čeledí - na netopýrovité a vrápencovité. Do první čeledi pak patří většina druhů osídlující území naší republiky. Konkrétně se jedná o 19 druhů netopýr velký, netopýr vousatý, netopýr Brandtův, netopýr vodní, netopýr řasnatý, netopýr východní, netopýr velkouchý, netopýr pestrý, netopýr severní, netopýr večerní, netopýr černý, netopýr ušatý, netopýr dlouhouchý, netopýr hvízdavý, netopýr parkový, netopýr rezavý, netopýr stromový. Z vrápencovitých to jsou pouze 2 druhy - vrápenec malý a vzácný vrápenec velký. Dohromady se tedy na našem území vyskytuje 21 druhů letounů.
Podhůří Jizerských hor poskytuje řadu jedinečných biotopů, které jsou v neposlední řadě vyhledávány také netopýry a to i z širokého okolí. Ať jsou to už rozsáhlá zimoviště v Jizerských horách - staré štoly u Nového Města pod Smrkem, či přepouštěcí kanál na Bílé Desné, nebo i významné biotopy poskytované přímo městy a vesnicemi na úpatí hor. Samozřejmě, že podhorský charakter města Jablonec nad Nisou do jisté míry určuje druhovou pestrost, respektive procentuální zastoupení jednotlivých druhů na Jablonecku.
Druhy netopýrů na Jablonecku lze rozdělit do dvou skupin:
  • druhy preferující biotopy měst, ve kterých se zdržují větší část roku a i zde vyhledávají místo k zimnímu spánku - hibernaci. Pak lze hovořit o tzv. synantropních druzích.
  • druhy zdržující se - většinu roku mimo větší aglomerace, na jejichž okraje se stahují až k podzimu, vyhledávajíce hibernační úkryty.
Pochopitelně, že mezi těmito dvěma skupinami se vyskytuje řada druhů, kteří tvoří jejich přechod.
Do první skupiny (mezi druhy pro Jablonecko charakteristické) patří bezesporu náš nejmenší netopýr - netopýr hvízdavý s rezavě zbarvenou srstí. Vyhledává k lovu především parčíky, ale i ojedinělé shluky stromů či malé aleje. Je ho možno spatřit lovícího v okolí lamp pouličního osvětlení během letních nocí.
Dalším typickým zástupcem netopýří fauny města je netopýr večerní. Proporcionálně je výrazně větší než předešlý druh. Jedná se zřejmě o nejpočetnější městský druh. Jeho let je rychlejší než v případě netopýra hvízdavého. Využívá přibližně stejné lovecké niky , jako druh předešlý.
Vysoko nad vegetací loví rychlým letem další velký druh - netopýr rezavý. Jeho úkryty pro letní kolonie mu mohou posloužit dutiny stromů stejně tak dobře, jako třeba větrací šachty panelových domů či spáry mezi panely.
Ke druhům lovícím v okolí vod a též přímo nad jejich hladinou patří netopýr vodní. Je to nejčastější druh lovící nad hladinou tekoucích i stojatých vod. Využívá k tomu i zadních končetin, na kterých mu ocasní létající blána přirůstá poněkud výše, než je tomu u ostatních druhů. Jako o typickém prvku podhorské fauny lze mluvit v případě netopýra severního, který k lovu využívá také pouličního osvětlení. Častý je v rodinné zástavbě se zahradami bohatými na vegetaci, především na stromy.
Netopýr

Obecná charakteristika

Jako adaptace k aktivnímu letu se u netopýrů během evolučního vývoje vytvořila létající blána napjatá mezi přední končetinou, jejími čtyřmi prsty (pátý zůstává volný a slouží k přichytávání) a zadní končetinou. Další blána je mezi zadními končetinami, ocasem a ostruhami. Létací blánu tvoří pevná, ale při tom elastická kožní řasa, hojně inervovaná i prokrvená. Let je pro netopýry značně energeticky náročný, ale právě kvůli němu a noční aktivitě obsadili bohatou přírodní niku. Ušní boltce se liší v závislosti na druhu. Obecně lze říci, že jsou opatřeny tragem - ušní záklopkou (u čeledi vrápencovitých chybí). Morfologie boltců je hodnocena jako významný determinační znak. K obsazení noční niky jim výrazně posloužila další specializace - schopnost echolokace. Je to vlastně přírodní sonar, pracující na základě přijmu ozvěn vysokofrekvenčních zvukových signálů, což umožňuje netopýrům spolehlivou orientaci v prostoru. Tyto zvuky vznikají rezonanční funkcí hlasivek a jsou vydávány tlamou (u netopýrovitých) či nosem s blanitými výrůstky (u vrápencovitých). Blanité výrůstky umožňují vrápencům vysílat úzký zvukový kužel, což jim dovoluje přesné zmapování terénu. Musí však více otáčet hlavou, aby pokryli větší část prostoru před sebou. Naproti očekávání mají netopýři přes malou velikost očí dobrý zrak.Vidí však pouze černobíle, ale pro orientaci ve známém terénu či ke zjištění intenzity světla je dostačující. Pokud se týká potravy, jsou všichni naši netopýři hmyzožravci, nepohrdnou však ani dalšími členovci, např. pavoukovci. Lovecká strategie je odlišná u různých druhů netopýrů. Jak bylo již řečeno, např. netopýr rezavý loví v otevřeném prostoru - ve vyšších vzdušných vrstvách. Naproti tomu třeba netopýr vodní doslova sbírá hmyz z vodní hladiny. Z vegetace sbírají sedící hmyz netopýr řasnatý, ušatý či večerní. Netopýr velký loví zase na zemi větší brouky, například střevlíky, za kterými někdy i běhá po zemi.
Z jara netopýři vyhledávají tzv. přechodné úkryty. Během dalších měsíců (květen, červen, červenec, někdy až do poloviny srpna) samice odlétají do letních úkrytů, kde tvoří letní kolonie. Jako úkryty slouží půdy kostelů, starých budov, hradů či škol, tam pak zalétají do štěrbin a za trámoví. Jiné druhy netopýrů vytvářejí letní kolonie v dutinách stromů, vrápenci i v teplých podzemních prostorách. Do letních kolonií se mohou shlukovat i samci. Samice mívají většinou jen jedno mládě, které se rodí už značně veliké a vyvinuté. Přesto je ještě 4 - 6 týdnů na matce plně závislé. Samice mládě nosí prvních deset dní všude s sebou, později zůstává mládě s ostatními v úkrytu a samice se k němu vždy vrací v čase kojení. Mladí netopýři dospívají po 4 měsících života, takže se mohou pářit ještě před zimováním. Samice jsou schopny si udržet spermie ve speciálních váčcích životaschopné po celou zimu a k oplození vajíčka dochází až na jaře. Koncem léta se kolonie rozpadají. Netopýři odlétají do přechodných podzimních úkrytů či migrují. Pro zimování vyhledávají štoly, jeskyně, sklepy nebo dutiny stromů. Podmínkou je poměrně stálá teplota těchto prostor. Netopýři k hybernaci zalézají do spár a puklin, na rozdíl od vrápenců, kteří se balí do létacích blan a volně se zavěšují. Proces strnulosti je aktivně regulován, je způsobem nedostatkem potrav. Netopýr neprospí celou zimu nepřetržitě, ale budí se v pravidelných intervalech a mění stanoviště dle teploty. Samotné probuzení do plné aktivace je značně energetický náročné, proto rušení na zimovištích může vést i k jejich úhynu. Další raritou je dlouhověkost netopýrů. Dožívají se v průměru věku 10x delšího než např. velikostí stejní hlodavci.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Medvěd

19. listopadu 2010 v 19:13 | Petr |  Medvěd
Medvěd lední (označovaný též jako polární medvěd) je největší druh medvěda. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí 2,5 m. Samci váží 400-600 kg, samice 300-400 kg.
Tento druh medvěda je typický pro severní polární oblasti. Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.
Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokáží vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.
Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje pouze kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.
Jako jedna z největších šelem nemá lední mědved na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá

Rozšíření- Je ostrůvkovitě rozšířen po celé Evropě, severní a střední Asii, na okraji tropického pásma v přední a zadní Indii, a také v Severní Americe.

Prostředí- Obývá arktickou lesotundru, kořoninaté lesy, lesostepi subtropického pásma.

Nejčastěji ho však najdeme na severu v pásmu listnatých a jehličnatých lesů.

Potrava- Je to všežravec. Žere bobule, kořínky, ovoce, výhonky a semena stromů.

Loví větší hmyz, malé a větší obratlovce a nepohrdne ani mršinou či starými odpadky. Jídelníček si někdy také zpříjemní medem divokých včel.

Poznámka- Evropský poddruh označovaný jako medvěd ,,BRTNÍK" dorůstá délky těla 1,7 až 2,2 metru a dosahuje hmotnosti od 140 - 320 kg

V severní Americe se vyskytuje poddruh Ursus arutos midden dorfi - ,,GRIZZLI" - ten dosahuje délky až 3 metry a hmotnosti kolem jedné tuny.
¨
Zajímavosti:

Vzhled a způsob života

Medvěd je naší největší šelmou. Bývá vysoký 90-100 cm a váží 140 - 320 kg. Může mít hnědou, černou i stříbřitě šedou barvu. Působí neohrabaným a nemotorným dojmem, dokáže však velmi rychle běžet, skákat, plavat a vyšplhá na strom až do výšky 4 metrů. Orientuje se zejména sluchem a čichem. Zimu (prosinec - únor) přečkává v brlohu v nepravém zimním spánku - jeho tělesná teplota neklesá a občas vylézá ven, napít se a vyprázdnit.

Žije samotářsky na teritoriu velkém obvykle 50 - 250 km2. Teritorium samce bývá přibližně šestkrát větší než teritorium samice. Přes den odpočívá v brlohu, v noci vyráží za potravou, kterou tvoří lesní plody, zemědělské plodiny, ryby, hmyz a mršiny. V blízkosti samot sbírá ovoce, vybírá včelí med z úlů a příležitostně napadá hospodářská zvířata. Páří se v červenci a srpnu, za jednou medvědicí chodí 2-3 medvědi, kteří však mezi sebou nebojují. Po 7 měsících březosti vrhá medvědice 2-3 mláďata, o která se stará dva roky.

Rozšíření

Medvěd hnědý obývá tundry, horské louky a rozsáhlá lesnatá území v Eurasii a Severní Americe (zejména záp. Kanada a Aljaška). V Evropě i USA byl lidmi vytlačen do horských oblastí. Největší souvislou oblast rozšíření medvěda v Evropě tvoří její severovýchodní část - Rusko, Pobaltí, Skandinávie (37 500 medvědů). Karpatská populace čítá na 8000 kusů a zahrnuje medvědy na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Rumunsku. Balkánská populace (2800 kusů) sahá až do Rakouských a Italských Alp. V Bulharsku žijí další dvě izolované populace medvědů. Známá mezinárodní organizace WWF International - Světový fond na ochranu přírody zařadila medvěda mezi 10 druhů, nejvíce ohrožených na území EU. Na Slovensku žije kolem 700 medvědů, přestože myslivecké statistiky udávají počet víc než dvojnásobný. Úspěšná reintrodukce medvědů z území bývalé Jugoslávie v Pyrenejích ukazuje, že medvěd může obývat i poměrně kulturní krajinu, ovšem za předpokladu, že jej tamější obyvatelé přijmou.

U nás je výskyt medvěda evidován každoročně od r. 1973 v Beskydech, kde bylo opakovaně bylo zaznamenáno jejich přezimování. Objevují se i v severní části Hrubého Jeseníku, v Rychlebských horách a Bílých Karpatech. Medvěd, který v létě 2000 způsobil dvousettisícovou škodu na hospodářském zvířectvu, byl pravděpodobně dříve chován v zajetí.

Je medvěd nebezpečný?

Narozdíl od vlka a rysa, kteří člověka zásadně nenapadají, může být medvěd v určitých situacích nebezpečný. Bylo zjištěno, že evropští medvědi jsou mnohem méně agresivní než medvědi, žijící na východ od Uralu nebo v Severní Americe, přesto občas dochází k útokům medvěda na člověka i ve střední Evropě (např. na Slovensku). Faktory přispívající k růstu agresivity medvěda jsou (s klesajícím stupněm významu) tyto: zranění medvěda, přítomnost mláďat, přítomnost kořisti, překvapení medvěda, medvěd ve svém brlohu, přítomnost psa. Odborníci radí v případech setkání s medvědem nedívat se mu do očí, neutíkat a pomalu se vzdalovat z místa setkání. Pokud vás medvěd sleduje, je dobré odhodit část oděvu nebo jídlo, které máte sebou. Při případném napadení je nezbytné chránit si životně důležité orgány schoulením do klubíčka. Nejmoudřejší však je setkání s medvědem
Medvěd hnědý (Ursus arctos)ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Liška

19. listopadu 2010 v 19:12 | Petr |  Liška
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.

Rozcuchaná liška

Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost

Liška v pohádce

Popis
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.
Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 316/317. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

Mláďata při hře :-)

Chování (Etologie), rozmnožování a potrava

Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Lišky si nory vyhrabávají nebo osidlují nory po jiné zvěři. V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Prohlédnou asi za 14 dní a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.
Matka obstarává mláďatům masitou potravu zhruba podobnou, jako je ta, kterou konzumuje sama. Najdeme v ní různá mláďata zajíců, srnek či další zvěře nebo i nějakou uloupenou drůbež. Hlavní podíl ale tvoří většinou myši a hraboši. V chudších časech se může liška živit (resp. přiživovat) i brouky, žížalami a měkkýši. Potravu si občas zpestřuje a doplňuje různými plody. Není striktní lovec, vezme zavděk i zdechlinou.

Liška ulovila veverku

Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.

Liška polární

Liška a nemoci
Lišky trpí prašivinou a též i vzteklinou; ty mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti druhé nemoci se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.


Popis těla lišky:

liška obecná
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Levhart

19. listopadu 2010 v 19:11 | Petr |  Levhart

Výskyt

Afrika na jih od Sahary. Najdeme ho na travnaté a křovinaté savaně, v pralese, horských oblastech a v pouštích i polopouštích.

Fyzický popis

Levhart je druhá nejsilnější kočkovitá šelma Afriky. Mají vyvinutý pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) a samci jsou výrazně větší než samice. Srst je krátká a základní barva je od různých odstínů žluté až po žlutohnědou. Břicho a vnitřní strany nohou jsou světlejší až bílé. Celé tělo je poseto černými skvrnami, které tvoří rozety a jsou uvnitř jakoby prázdné. Na hlavě, krku, nohách a ocasu jsou skvrny plné. Levhartí tělo je silné a svalnaté. Jsou mrštní a obratní. Nohy jsou silné a mají zatažitelné drápy. Špička ocasu je většinou černá. U levhartů se vyskytuje také melanismus - černá varianta. Toto zbarvení se objevuje převážně u levhartů žijících v lesích a pralesích. Způsobuje ho přebytek černého pigmentu melaninu.
Charakteristika:
Levhart je polotypickým druhem tzn. obývá obrovský areál ve kterém vytváří řadu poddruhů. Tuto šelmu, která jako většina velkých koček loví převážně za soumraku a v noci, můžeme spatřit na typickém stanovišti - na stromě. Strom je pro něho útočištěm, rozhlednou i spíží. Do větví stromů vytáhne i kořist, která výrazně přesahuje jeho hmotnost. Velmi často se u levharta setkáváme s odchylkami zbarvení. Jedná se o sklon k vytváření atypické kresby a dále o tzv. melanismus, zmnožení tmavých pigmentů. Často jsou tyto exempláře známé jako "černí pardálové" - nejsou to poddruhy, ale pouze barevná odchylka! Hlasový projev tohoto "tichého zvířete" můžeme zaslechnout poměrně málo.

Chování

Levharti jsou známí svojí schopností zůstat neviděni. Je celkem běžné, že žijí v blízkosti lidských obydlí a lidé o nich ani neví a zjistí to, až se jim například začne ztrácet dobytek nebo psi. Žijí skrytě a samotářsky. Když někde vidíme skupinu 3-4 levhartů, většinou se jedná o samici s mláďaty a nebo odrostlejší sourozence. Přes den odpočívá v trávě, ve skalách nebo na stromech a aktivní je převážně v noci. Umí velice dobře šplhat i hlavou dolů.

Potrava a lov

Levhart loví ptáky, plazy, malé obratlovce, ryby, opice i lidoopy. Jeho nejběžnější kořistí jsou ovšem antilopy a gazely. Občas uloví i psa hyenového, šakala i medojeda. Jejich souboj s medojedem je překvapivě dlouhý, protože medojed má mimořádnou sílu, výdrž i dostatek volné kůže. která levhartovi brání v pevném uchopení. Stejně tak je levhart někdy zabíjen lvy, psy hyenovými a krokodýly. Levhart je specialista na lov přepadením. Leží v úkrytu a při přiblížení kořisti prudce vyrazí. Kořist pronásleduje několik desítek metrů a když ji nedostihne, lov vzdává. Někdy útočí i skokem ze stromu. Po dopadení oběti se zakusuje do hrdla a oběť většinou udusí, což trvá několik minut. Pouze pokud když se mu podaří prokousnout míchu nebo zlomit vaz, je smrt rychlá. Před jinými predátory si úlovek vynáší na stromy a skrývá ho ve větvích. Dokáže tak vynést i zvíře, které váží 2x tolik, co on sám. Občas se stane, když mrtvé zvíře není dostatečně vysoko, že se k němu dostanou lvi nebo i hyeny, které vyskakují na visící části mrtvého těla. Levhart žere i mršiny a když uloví větší kořist, požírá jí i několik dní. Udává se, že má až 70% úspěšnost při lovu.

Rozmnožování

Levharti se setkávají pouze v době páření a jen zřídka zůstávají spolu i nějakou dobu po něm. Samice po 90-105 denní březosti vrhne většinou 2-4 mláďata, která ukrývá v křovinách nebo ve skalních rozsedlinách. Ve věku 3-6 měsíců je odstaví, ale zůstávají spolu 12-24 měsíců, kdy je matka učí lovu a jiným dovednostem. Sourozenci pak někdy žijí určitou dobu spolu. Levhartí samci někdy zabíjejí malé levharty, protože se tak samice dostane dřív do říje a je pak schopná páření. Mladí levharti mají vysokou úmrtnost. zabíjí je i jiní predátoři.
Velikost:
celková délka těla: 130 - 240 cm
ocas tvoří 2/5 celkové délky
velký rozdíl mezi jednotlivými poddruhy
Hmotnost:
velmi různé dle poddruhů
10 - 80 kg,
Nepřátelé:
Přirozenými nepřáteli jsou větší příbuzní v Africe lev a v Asii tygr, dále smečky divokých psů, výjimečně vlci
a medvědi či tlupa paviánů (paviány však velmi rád loví sám).
Největším a nejhrozivějším nepřítelem je rozpínavý člověk, který již z některých míst levharta naprosto vytlačil a vyhubil!
Biotop:
řídké stromové porosty stepí a lesostepí, dovede se přizpůsobit i jinému prostředí
největší rozšíření ze všech kočkovitých šelem -původní areál rozšíření zahrnoval celý africký kontinent
Poddruhy:
-
levhart má podle území 22 poddruhů
Levhart súdánský (panthera pardus pardus) - prakticky vyhuben
Levhart berberský (panthera pardus panthera) - vyhuben
Levhart senegalský (panthera pardus leopardus)
Levhart somálský (panthera pardus nanopardus)
Levhart etiopský (panthera pardus adusta)
Levhart konžský (panthera pardus iturensis)
Levhart východoafrický (panthera pardus suahelica)
Levhart zanzibarský (panthera pardus adersi)
Levhart není jaguár!
V porovnání s levhartem má jaguár podsaditější,
silněji stavěné tělo a mohutné nohy.
Hlava je masivnější, ocas kratší.
Barva srsti je světlá, někdy i červená
.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Lev

19. listopadu 2010 v 19:10 Lev

Detail hlavy samce lva
Lev pustinný (Panthera leo) jako výsledek více než 60 milionů let vývoje řádu šelem představuje spolu s ostatními kočkovitými šelmami nejlepší formu adaptace k lovu mezi pozemskými savci. Výjimečné postavení lvů mezi kočkovitými šelmami je dáno tím, že jako jediné kočky vytvářejí trvalá uskupení více jedinců s pevnými vazbami mezi jeho členy - smečku (také nazývanou tlupa). Kombinace rychlosti rychlosti, síly, hbitosti a množství, spolu s mimořádnou přizpůsobivostí zajišťuje těmto převážně nočním predátorům nadvládu nad Africkými savanami.
Lvi obývají stepní, lesostepní a polopouštní oblasti převážně východní a v menší míře i západní subsaharské Afriky v počtu 20 až 30 tisíc kusů (nejnižší odhady hovoří o pouhých deseti tisících) a malý zbytek populace lva indického (250 kusů) přežívá v rezervaci Gírský les (Gir Forrest) v Indii.

Poddruhy

Uvádí se 10 (až 14) poddruhů lva: lev východoafrický, lev senegalský, lev núbijský, lev jihoafrický, lev konžský, lev severokonžský, lev indický a ve volné přírodě již vyhubení lev berberský, lev kapský a lev perský.

Tělesné míry

  • váha: samec 180 - 250 kg, samice 110 - 170 kg
  • délka těla: samec 260 - 285 cm, samice 230 - 250 cm;
  • délka ocasu: 85 - 98 cm
  • výška v kohoutku: samec 130 cm, samice 100 cm

Tělesná stavba

Tělo lva je plně adaptováno k lovu na krátké vzdálenosti a ze zálohy. Jeho pružnost, pohyblivost a síla umožňuje vyvinout velké zrychlení, zachytit kořist a strhnout ji k zemi. Navíc přidejme ještě schopnost neslyšně se ke kořisti připlížit (díky měkkým polštářkům tlap), lézt na stromy a velmi dobře plavat.Výzbroj lva pro lov a boj tvoří zuby, zejména až 7 cm dlouhé špičáky, a plně zatažitelné, jako břitva ostré drápy.

Samec lva při přesunu po krmení

Vzhled

Tělo lva je pokryto srstí zlatavé barvy (s různými odstíny u lvů z jednotlivých populací či poddruhů). V mládí se na srsti vyskytují tmavé skvrny, které v průběhu dospívání postupně mizí. Vzácně se mezi lví populací vyskytuje genetický defekt - leucismus, v jehož důsledku se lev narodí s bílou srstí, postupně nabývající světle krémový odstín. Výjimečně se objevují případy albinismu a velmi vzácného melanismu (černá srst).

Pohlavní dvojtvárnost

Mezi samci a samicemi lva existuje u kočkovitých šelem nebývalý rozdíl ve stavbě těla a vzhledu. Samci jsou větší, těžší a svalnatější než lvice, pro které je typičtější pružnost a vyšší rychlost a pohyblivost. Odlišná stavba těla souvisí s různou rolí pohlaví - samci mají vybojovat teritorium a bránit jej, samice zajišťují pro smečku přibližně 70% úlovku. Nejvýraznějším projevem pohlavní dvojtvárnosti je bezesporu lví hříva - opticky zvětšuje tělo samce, chrání zranitelné partie a její barva a velikost ukauje na kondici majitele.

Pro porovnání velikosti samce a samice

Dožívaný věk

Ve volné přírodě se samci dožívají v průměru 10 - 12 let, samice 15 let (výjimečně přes 20). Po patnáctém roku věku postupně klesá jejich schopnost rozmnožování. Nejvyšší délka života lvů chovaných v zajetí dosahuje 25, výjimečně až 30 let.

Rozmnožování

Lvi se rozmnožují nesezónně (tj. bez ohledu na roční období), lvice se v říji ocitají v intervalu 14 dnů až 1 měsíc. Do říje se nedostanou dříve, než jejich předchozí potomci dosáhnou věku 18 měsíců. Jednotlivá období říje trvají 4-8 dní. Po "námluvách" se lev s lvicí opakovaně páří (několikrát za hodinu, ve dne i v noci), často se v průběhu říje u lvice vystřídá několik samců. K zabřeznutí dochází pouze v jednom z pěti období říje.

Páření
Mláďata se rodí přibližně po 105 dnech březosti, obvykle v počtu 2 až 5. Zpočátku jsou slepá a hluchá a zcela odkázaná na matku, která se s nimi drží po prvních 6 týdnů mimo smečku. Kojí je 6 - 7 měsíců, maso jsou ale schopny přijímat už v šesti týdnech - v období, kdy je také matka obvykle představí ostatním členům smečky. Život lvíčat ohrožují konkurenční predátoři, lvi z jiných smeček, nemoci a nedostatek potravy. Největší podíl na úmrtnosti lvíčat mají noví dominantní samci, kteří zabíjejí po převzetí smečky všechna mláďata závislá na kojení. Přestojí-li nástrahy dospívání (obvykle jen 1 z 5 živě narozených mláďat), pohlavně dospívají ve 2,5 až 3 letech. Plné tělesné dospělosti dosahují 4 - 5 letech.

Smyslové vnímání

Dominantními lvími smysly jsou zrak a sluch, zejména je třeba zdůraznit vynikající noční vidění. Čich kvalit zraku a sluchu zdaleka nedosahuje. Orientaci v naprosté tmě umožňují hmatové vousy na stranách tlamy a na tlapách.

Fyziologie

Spánkem, obecně odpočinkem, lvi tráví v průměru 16 - 20 hodin denně. Střádají tak síly, zabraňují přehřívání a tráví velké porce najednou sežrané potravy. Tělesnou teplotu udržují spánkem, pobytem ve stínu a na místech se silnějším prouděním vzduchu (pahorky, stromy), zrychleným dýcháním a olizováním předloktí. Do vody i na stromy vstupují dospělí lvi pouze tehdy, mají-li k tomu opravdu silný důvod, ať už je jím potrava či kořist.

Zívající lvice

Sociální chování

Jak jsem uvedl na začátku, lev je jedinou sociální kočkou. Uskupení dospělých jedinců, dospívajících a mláďat se nazývá smečka (někdy též tlupa). Tvoří jí dominantní samci (koalice samců) v počtu 1 - 4, obvykle pokrevně příbuzní, a samice (koalice samic, obvykle 7 -10), které jsou pokrevně spřízněné bez výjimky. Výjimečně se může smečka rozrůst až na 30 dospělých jedinců. Typická je absence zjevné dominace a hierarchie uvnitř smečky. Smečka si žárlivě střeží své teritorium (15 až 150 kilometrů čtverečných velké), vždy příslušníci jednoho pohlaví vůči ostatním příslušníkům stejného pohlaví. V případě samců je pro sdružování se do skupin důvodem zvýšení šancí na ovládnutí skupiny samic a možnosti udržet své postavení vůči ostatním samcům po delší dobu. Samice v koalici zvyšují pravděpodobnost úspěšného odchovu mláďat až do dospělosti a jsou také schopny lépe čelit snahám nových vládců smečky o zabití lvíčat. Spoluprací navzájem obě pohlaví zvyšují pravděpodobnost, že se jejich geny přenesou do dalších generací.

Copak je asi tak zaujalo?
K vymezení teritoria požívají lvi hlasové prostředky - řvaní - a také pachové a vizuální značení. Ve vzájemném kontaktu hrají nejdůležitější roli mimika a gesta, doprovázená bohatou škálou zvukových projevů. Členové smečky se zdraví otíráním lící, přičemž aktivita vychází od níže postaveného jedince (mládětě či lvice) k výše postavenému (dospělému jedinci či samci). Lvi rozvinuli celou škálu chování k vyjádření agrese či podřízenosti, čítající zvuky, mimiku a gesta.

Lvice se zdraví se lvem
Od svého uvedení do smečky jsou mláďata vychovávána pohromadě s ostatními. Lvice obvykle kojí vlastní i cizí mláďata bez rozdílu, lvíčata si také pospolu hrají a společně se od dospělých jedinců (přednostně od své matky) učí lovit. Přibližně ve věku 2 let teritoriální samci vyhánějí dospívající samce ze smečky a ti pak další roky života tráví jako nomádi, dokud se jim nepodaří ovládnout vlastní skupinu samic. Dospívající samice někdy rodnou smečku opouští, daleko častěji v ní ale zůstávají až do své smrti.

Lvice a dvě lvíčata při přesunu

Potrava

S výjimkou kojení získávají lvi potravu buď lovem, nebo mrchožroutstvím. Většinu jejich kořisti tvoří kopytnatci - pakoně, zebry, buvoli, buvolci a různé jiné druhy gazel a antilop. Zvláště oblíbenou pochoutkou jsou prasata bradavičnatá. Spíše výjimečně se jejich obětí stávají slůňata, žirafy a mladí hroši nebo nosorožci. Taktika lovu lva je založena na neslyšném přiblížení, krátkém pronásledování, strhnutí a usmrcení kořisti prokousnutím hradla a následným udušením. Přibližně v polovině případů členové smečky při lovu spolupracují a mohou si tak troufnout na větší kořist a lovit úspěšněji. Úspěch lovu závisí na celé řadě různých faktorů (denní doba, typ krajiny, druh kořisti,…), které s rostoucí zkušeností dokáží lvi správně rozpoznat a své šance výrazně zvýšit. Přesto lov zůstává rizikovou záležitostí, kdy za chybu může lovec zaplatit i životem. Tím více je pro lvy přitažlivější získat kořist ulovenou jiným - cizím lvem, hyenou, gepardem či levhartem nebo oběť nemoci - mrchožroutstvím. Ať získají potravu lovem či od jiného, sami či ve spolupráci s ostatními, u mršiny vždy zvítězí sobecké zájmy a přísně se vyžaduje dodržování hierarchie při krmení - první žerou samci, po nich lvice a až nakonec lvíčata. Je-li potravy nedostatek, hladoví nejdříve lvíčata a dospívající jedinci, kteří nemají naději kořist ani ulovit, ani si vybojovat podíl u ostatních. V období hojnosti dokáží spořádat až 35 kg masa na posezení a na lov pak vyrážejí jen jednou za několik dní.

Lvice strhává pakoně

Přirozená nebezpečí

Jako vrcholovému predátorovi dospělým jedincům hrozí od ostatních druhů jen malé nebezpečí. Výjimku tvoří krokodýli při překračování vodních toků a napadení přesilou hyen. Ostatní predátoři představují spíše hrozbu pro jeho mláďata. Sloni a buvoli, jsou-li poblíž jejich mláďata, mají tendenci na lvi preventivně útočit. Setkání se stádem buvolů může pro osamělého lva znamenat velké nebezpečí. Co se týče nemocí, na poklesu stavů lvů se do utčité míry na svědomí nemoci zavlečené do Afriky s domácími zvířaty - psinka a tuberkulóza. Ve lví populaci je také rozšířen vir napadající imunitní systém (obdoba lidského HIV) a v období sucha někdy propukají mezi divokými zvířaty epidemie antraxu (sněti slezinné), nebezpečím je nákaza bovinní tuberkulózou a nemocemi přenášenými domácími zvířaty, zejména psinkou. Lvi se dokáží poměrně dobře vypořádat s nejrůznějšími zraněními, zvláště podporuje-li po dobu rekonvalescence jejich smečka.

Lvi a lidé

Dávno pryč jsou časy, kdy naši předkové se strachem naslouchali řvu lva. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že zbytky lví populace dnes s hrůzou čekají v posledních zbytcích divoké africké přírody a poslouchají, jak se k jejich útočištím přibližují zvuky zvuky motorů, stád dobytka a výstřelů z pušek. Díky rostoucím počtům obyvatelstva a stád dobytka, rozšíření moderních palných zbraní a neregulovanému lovu v 19. a v první polovině 20. století lvi z volné přírody do značné míry vymizeli a v hojnějších počtech přežívají v rezervacích, ať státních či soukromých, a národních parcích. Na ochraně lva se podílí celá řada vládních i nevládních organizací Lvi jsou, az na lvy indické (příloha I CITES) zařazeni do přílohy II úmluvy CITES. Klíčovou roli pro poznání významu lvů v ekosystému, jejich života a možných cest jeho ochrany hraje vědecký výzkum. Jako protihráči ochránců a vědců vystupují pasáci dobytka, pytláci a lovci - přes klesající stavy lvů se stále prodávají povolení na jejich odstřel.

Sportovní lovec a jeho oběť
Vůči člověku je lev po tisíciletích lovení plachý a ostražitý, většina případů napadení člověka lvem způsobí sám člověk svou neopatrností či vyslovenou hloupostí, někdy se jedná o nešťastnou náhodu. Výjimečně se z důvodů, které zatím nebyly zcela objasněny (stáří, zranění, naučené chování), někteří lvi zaměří na lidskou kořist. Takové případy nejsou dnes příliš časté a lev obvykle zaplatí za svou volbu v krátké době životem.

George Adamson se svými lvy
Kromě lvů žijících ve volné přírodě a rezervacích je nezanedbatelné množství jedinců chováno v zoologických zahradách a soukromými chovateli. Díky tlaku organizací na ochranu zvířat, zkušenostem a prosazovaní moderních trendů se podmínky jedinců v žijících v zoologických zahradách stále zlepšují a je kladen zvýšený důraz na podmínky soukromého chovu a dohled na chovateli.

Skupina lvů a turisté
Přežití lvů má dnes ve svých rukou lidská civilizace. Podmínkou je, aby uznalo jejich právo na život a životní prostor a pochopilo význam, který mají pro udržení zdraví a rovnováhy populací divoce žijící zvěře a význam ochrany přírody jako takové.
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Labuť

19. listopadu 2010 v 19:09 | Petr |  Labuť
Labuť : Přilétá na hnízdiště v dubnu.V rákosí so staví velké hnízdo.Snáší tam až sedm vajec.Většinou na nich sedí samice.Malé labutě se často vozí na jejich zádech.

Potrava: rostliny,ale také hmyz

labuť velkáZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

kukačka

19. listopadu 2010 v 19:09 | Petr |  Kukačka

kukačka obecná
ZNAKY: Středně velký pták s dlouhým ocasem, jehož silueta za letu se podobá siluetě krahujce. Křídly mává "ploše" a stejnoměrně rychle. Staří ptáci jsou šedí, mají bílé skvrnitý ocas a příčně pruhovanou hruď, mimoto se vyskytují i ptáci červenohnědí. Mladí ptáci jsou příčně pruhovaní i na hlavě a na zádech a jsou šedí nebo hnědí. Sameček se ozývá známým kukaním. Hlas samičky je úplně jiný, tikavý jako hlas krahujcovitých, při vzrušení vydává samička zvláštní prskavé zvuky.
kukačka obecná
PROSTŘEDÍ: Kukačka je výjimečně přizpůsobivá. Vyskytuje se od polopouští přes souvislé listnaté a jehličnaté lesy a horská rašeliniště až k severní hranici lesa. Hojná je všude, kde žijí drobní ptáci a hmyz.
ROZMNOŽOVÁNÍ: Ačkoliv je rozmnožování kukačky důkladně prostudováno, stále ještě není do všech podrobností známe. Samička klade vejce do hnízd jiných ptákůa o potomstvo se pak už dál nestará - říká se tomuto jevu hnízdní parazitismus. Kukačka je dále polyandrická, to znamená, že jedna samička žije na jednom hnízdišti s větším počtem samečků. Samečkové přilétají ze zimovišť před samičkami do svých revírů a lákají protahující samičky svým známým kukaččím voláním. Začátek kukaččího volání se nese jako vlna a šíří se z jižní Evropy na severovýchod; vzdálenost mezi jižním Německem a jižním Finskem urazí tato vlna asi za tři týdny, od poloviny dubna do konce první dekády května. V polovině června kukání ochabuje, nekončí však před koncem července. Když kuká, sedí sameček kukačky na vyvýšeném místě, má svěšené křídla a zdvihá mírně zploštělý ocas.
Samička kukačky klade vajíčka do hnízd různých pěvců. Někdy se splete a vyklade vejce do hnízda nekrmivého ptáka nebo do dutiny datla, kde pak mladá kukačka zahyne. Nemá naději ani ve hnízdě vrabce domácího, protože vrabci ji odmítají krmit. Celkem bylo už zjištěno přes 120 druhů pěstounů, z nichž 20 je pěstounů hlavních. Je mezi nimi rehek zahradní, konipas bílý, linduška lesní a bělořit šedý. Každá samička kukačky klade vejce do hnízda toho druhu, jímž byla sama vychována. Nalezneme-li v jednom hnízdě dvě kukaččí vejce, pak pocházejí od dvou různých kukaček. Když ale pěstouni sedí déle na svých vejcích přichází kukačka pozdě. Kukačka klade vejce do hnízd pěstounů s rafinovanou strategií: Nejdříve, když hnízdo objeví, pozoruje staré ptáky, v nestřeženém okamžiku pak splní svůj úmysl. Pozornost budoucích pěstounů odvede od hnízda často sameček kukačky, který se objeví opodál a přiláká na sebe pozornost všech drobných ptáků z okolí včetně pěstounů. Kdykoliv se totiž kukačka objeví opodál, shlukují se kolem drobní ptáci, rozhořčeně křičí a často na ni útočí. Někdy si kukačka do hnízda pěstounů sedá, u dutin se venku zachytí a mnohé vajíčko spadne na zem a rozbije se, i když má kukaččí vejce silnější skořápku než stejně velká vejce pěvců. Někdy položí kukačka vejce na zem a pak je uchopí do zobáku a uloží do hnízda. Často také vyhodí kukačka z hnízda vejce pěstounů anebo je sežere. Kolik vajec kukačka za sezónu naklade, není dosud známé,mluví se o 5 až 20 vajec na každý pád je období kladení vajec velmi dlouhé a trvá od počátku května do července - tak dlouho, pokud začínají hnízdit pěstounští ptáci.
kukačka obecná
Mnohá vejce jsou kukačky jsou podobná velikostí i kresbou vejcím pěstounů. Mnozí drobní ptáci hnízdo opustí, najdou-li v něm kukaččí vejce jiní ho "hodí přes palubu", další zas navrší na svou snůšku včetně kukaččího vejce nový stavební materiál a na něj pak nakladou nová vejce. Ale dost často cizí vejce přijmou a vysedí ho. Mladá kukačka se obvykle vyklube dřív než její nepraví sourozenci, asi po 11 či 14 dnech sezení. Roste neobyčejně rychle. Dokonce i když se vyklube několik dnů po ostatních mláďatech, brzy je hmotností předhoní. Deset až patnáct po vyklubání se u kukaččího mláděte probouzí "vyhazovací reflex", který je nutí vyhodit z hnízda vše, čeho se dotkne. Tento reflex mizí po třech až čtyřech dnech. Tehdy už mladá kukačka naložila na záda všechny své nepravé sourozence a vyhodila je z hnízda. Ptačí rodiče, kteří pečují pouze o ta mláďata, která jsou v hnízdě, řádění malé kukačky nečinně přihlížejí. Mladá kukačka je právě za chladného počasí nejčilejší, když ostatní mláďata prokřehnou a jejich rodiče se musí na chvíli vzdálit. Naopak při teplotách nad 25 stupňů, kdy jsou "zákonití" potomci čilí, přestává se kukačka namáhat. Když konečně sedí v hnízdě sama, živí se mladá kukačka tolik a roste tak rychle, jako celá kopa dětí. Její dokořán otevřený zobák svítí nesmírně vyzývavě a její prosebný křik je pronikavý. Rychle roste, brzy se osamostatňuje a připravuje se na cestu do Afriky, aniž by kdy poznala své pravé rodiče. Na jich od rovníku se však může setkat s ptáky svého druhu, kteří zde žijí, ale nikdy nepocítí instinkt, nutící je k tahu. Tito ptáci patří k jihoafrické rase naší kukačky obecné. Kromě toho žije v Africe řada druhů kukaček, které jsou s naší příbuzné, ale staví si hnízdo a odchovávají si mladé sami.

Kukačka jižní (Clamator glandarius)
kukačka jižní
ZDROJ : WIKIPEDIA.ORG

Krokodýl

19. listopadu 2010 v 19:08 | Petr |  Krokodýl

Krokodýl

-potrava
Živí se především lvi, gazely, buvoli, divocí psi, někdy i člověk. Číhají na neopatrná zvířata, která chodí pít k vodě. Chytá ji tak, že ji na souši uloví, zatáhne ji čelistí do vody a tam ji utopí. Kořist nesní ihned. Schová ji např. ke kmenu stromu a tam ji nechá, dokud nezhnije, protože neumí žvýkat. Kořist žerou včetně kloubů, kostí, kopyt, hřívy i rohů. V žaludku mají totiž kamínky, které potravu rozmělňují.
-rozmnožování
K páření krokodýlů dochází v mělké vodě po několika jejich rituálech a po bitvě. Na břehu řeky samice vyhrabe v jarním období hnízdo, kam naklade svá vejce ( 30- 70 bílých vajíček v pevné skořápce). Skořápka je hlídá 90 dní, dokud se mláďata nezačnou ozývat. Na to samice čeká. Začne mláďata vyhrabávat, popřípadě jim pomůže skořápku rozbít. Po vylíhnutí měří zhruba 30 cm. Když se mláďata vylíhnou, matka je chytí do tlamy a jedno po druhém odnáší do vody. Mláďata umí plavat okamžitě.

-prostředí
Krokodýlové se vyskytují u bahnitých vod v Africe. Nejvíce se vyskytují u řeky Nil, která protéká v podstatě celou Afrikou. Dny tráví na břehu a noci ve vodě. V období nárustu vod se krokodýlové přesouvají dlouhé cesty a vracejí se zpět, až vody opadnou.
-zajímavosti
Pohlaví krokodýlů je určováno teplotou, ve které je vajíčko chováno. Při teplotě méně než 30 stupňů se líhnou samičky, zatím co při teplotě nad 33,9 stupně se líhnou samci. Nejdelší krokodýl má 7,5 metru, nejmenší má 1,5 metru.Krokodýli jsou nějak spřízněni s ptáky.V Africe způsobují krokodýlové nejvíc lidských úmrtí zvířetem.
krokodýl nilský
krokodýl nilskýZDROJ : WIKIPEDIA.ORG